Unavená smrt

Unavenou smrtí se Fritz Lang spolu se svou ženou Theou von Harbou přihlásili k německému expresionismu, těžícího hlavně z hrůzyplných a fantastických zákoutí lidské duše (viz Kabinet doktora Caligariho). Personifikovaná Smrt (Bernhard Goetzke) jako nástroj Boží vůle odměřuje prostřednictvím hořících svící životy lidem, za což se jí dostává permanentního nevděku a výčitek. Když zhasne knot teprve mladému snoubenci, jeho milá se snaží oblomit skálopevnou Smrt a znovuprožívá s ním triádu milostných vztahů na pozadí různých epoch (Bagdád za Haruna-al-Rašida, Benátky, Čína). Jednotlivé tragické konce symbolizují člověka jako otroka vlastního osudu, který nezlomí ani ten nejvřelejší cit. Tento pesimismus dokládají i četné interiérové dekorace (místnost plná svící, absurdně velké zdivo kolem sídla Smrti). Mimo to Lang uplatňuje architektonický cit i v pompézních „exteriérových“ scenériích, jak už jsme se mohli přesvědčit u předchozích Spinnen. Der Müde Tod rozhodně není nejlepším expresionistickým natož Langovým filmem (zub času je bohužel neúprosný), ovšem fanoušky němých klasik stoprocentně po duši pohladí. (25.12.2005)

Uzasna rozpravka presytena temnou atmosferou. Laska, zivot a Smrt. Co je najmocnejsie? Humorne no desive zaroven. Nadherne vizualne spracovanie a kulisy. (Ps.: Nikdy by ma nenapadlo, ze najstarsi film, ktory zobrazuje historicku cinu bude z nemecka :). Zaujalo ma to o to viac, ze niektore pouzite prvky su typicke aj pre samotne Hong Kongske kostymove filmy). (10/10) (22.07.2008)

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. (05.07.2009)

Mravoličný pohádkový příběh o tom, že láska je víc než smrt a jak je dobré mít Smrťáka kamarádem, zvášť když je tak nejistej a unavenej a stále mění rozhodnutí. A tak snad jen expresionistická grafika sem vnáší trochu vzrušení. Podobně o tom psal v roce 1921 Neues Wiener Tageblatt psal v roce 1921: “Fritz Lang stvořil tento film, aby dokázal, že diskuse o tom, že film je prostředek výrazu (exprese) má smysl. Der müde Tod je projevem (expresí) romantismu našeho století.” Lang to z menší části přiznává (ovlivnění dobou) a z větší se tomu brání (viz rozhovoru z roku 1968). Z doby Výmarské republiky (1919–1933) se zachovalo jen ca. 80% natočených filmů a ze zachovalých jich většina upadla do zapomění. Zřejmě se zachovaly jen ty nejoblíbenější. Proč jsou to právě filmy makabrózní, filmy posedlé smrtí? Jak to souvisí s německou mentalitou?--- (27.01.2015)

V některých momentech působí Unavená smrt opravdu trochu unaveně, ale jinak se jedná o velice silný němý film. Největší šťávu mají ty tři vložené příběhy z Arábie, renesanční Itálie a Číny. No a celkově mi tenhle snímek přišel myšlenkově daleko zajímavější než ta zde tolik zmiňovaná a tolik oslavovaná a přitom tak nudná a nezajímavá Sedmá pečeť. (30.11.2009)