Složka 64

Pokud byste mě potkali a dotázali se na to, která severská krimi je má nejoblíbenější, bez váhání bych označil Oddělení Q od Jussi Adler-Olsena. Oproti obligátnímu Miléniu (kde mě dostal prakticky jen první díl), nebo Nesbøvi (jehož Netopýr je tak mizerný, že dál jsem se zatím nedostal - ani v rámci 1/4 Netopýra) je tato dánská série něčím, co jsem si veskrze zamiloval. Nevšední trio věcně mrzutého Carla, obtloustlého a dobrosrdečného Asada (který skrývá nejedno tajemství) a Rose, jež je z těch tří překvapivě nejpodivnější je totiž ideálním vyšetřovacím triem, které vás nenechá ani chvíli vydechnout (samozřejmě od čtení). Jak vidíte, snažím se vám vykreslit postavy, které s místními charaktery nemají takřka nic společného. Není tedy nadmíru překvapující, že i když jsou filmy diametrálně odlišné od svých předloh, tak je já - jakožto ortodoxní fanoušek považuji za to nejlepší, co ze severské krimi můžeme na plátně vidět? Abych to tedy osvětlil... Tvůrci si z knih vzali přesně to, co je ve formě filmu činí zajímavými a dobře fungujícími snímky. Už proto nevadí, že postup řešení případu a celého pozadí příběhu je tak odlišný. Složka 64 má díky tomu neuvěřitelný dopad na divákův pohled na věc. Scenáristé dokáží zručně manipulovat s tématem a doplňují ho o prvky, které ho činí společensky aktuálním. K tomu všemu jsou Kaas i Fares skvělí herci a představitelka mladé Nete je okouzlující. Uznávám, že jakožto čtenář nejsem schopný relevantně posoudit, jak moc je hlavní rozuzlení patrné z náznaků, které film v průběhu poskytuje. Já sám mám pocit, že je vše poměrně jasné, ale taky přesně vím, co (a kde) hledat. Musím však říct, že Olsen ve svých knihách pachatele zase tak často neskrývá (Zabijáci, Marco i relativně Vzkaz v lahvi nám poskytují pohled na věc i ze strany pachatele). Má spokojenost je tedy na nejvyšší úrovni. Na závěr jen podotknu, že jsem zvědav, jak nakonec filmová série skončí. Ta knižní má totiž na pozadí všech případů i jeden "velký", který vše prakticky zastřešuje. A vzhledem k tomu, že tady není Hardy... No uvidíme. Doufám, že se všichni popasují s Marcem tak dobře, jak jen budou moct. Následující díl mi totiž přijde nejslabší. Nicméně ani Složku bych do tří nejlepších Jussiho počinů nezařadil, a jak krásně to s ní dopadlo. (21.01.2019)

Oddelenie Q nie je žiadnou geniálnou, do bodky premyslenou kriminálnou sériou, ale teší ma, že ani po predošlých troch častiach nepostráda vynikajúcu atmosféru a mysterióznosť. Hlavnú dvojicu som si navyše časom veľmi obľúbil, takže môjho pohľadu ide o ďalšiu veľmi vydarenú časť a pokojne uvítam aj päťku. (08.04.2019)

Zložka 64 je druhý film zo série po Zabijakoch, ktorý sa mi páčil, na chuť tým ostatným som vážne neprišiel a prišli mi svojim spôsobom smiešne. Áno, aj v Zložke 64 máme nejaké to klišé, náhody, záchrany na poslednú chvíľu, časové nezrovnalosti. Ale po nedávnej náloži v podobe celého Mostu mi takýto príbeh prišiel vhod a celý čas som sa zaoberal otázkou, či tento námet nemohol byť radšej predmetom prípadnej štvrtej série, kde by sme sa dopracovali k vrahovi cez viaceré slepé uličky. Podstatné však je, že rozuzlenie dáva zmysel a je perfektne zmotivované, čomu výrazne dopomáhajú flashbacky. Kaas a Fares sa stále tvária tak drsne, až je to zábavné, ale nepôsobí to našťastie nijak otravne. (16.01.2019)

Seveřané se vrací už se čtvrtou knižní předlohou natočenou dle bestselleru od Jussiho Adler-Olsena a k tomu opět výborná dvojice Nikolaj Lie Kaas a Fares Fares. Naštěstí netřeba znát předešlé díly, aby si divák tenhle užil. V bytě za zdí naleznou po dvanácti letech tři mumifikované těla sedící u stolu s vnitřnostmi na stole, ale případ sahá daleko do větších a složitějších končin. Velmi napínavé, dobře zahrané, filmařsky silně natočené, zvraty v závěru působivé a atmosféricky správně pochmurné. Tohle seveřanům opravdu jde a když je k dispozici atraktivní látka jde to samo.80% (27.02.2019)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)