Složka 64

Nebudu řešit historii vysílání téhle série. Jenom řeknu, že jsem byla překvapená, že u nás čtvrtý díl téhle famózní série dávali. Co na tom, že plátno v kině byla velikosti menšího domácího kina a vlastně tam bylo lidí víc než chodí do velkého sálu. Jsem ráda, že jsem to viděla. Děj samotný silně emoční. Protože jakmile máte někde děti, děti, které mohly být dětmi, ale nejsou jimi, automaticky vám odpadne určitá skupina sledovatelů. Naprosto chápu, že jsou lidi, kteří Složku 64 viděli jako první díl. Dá se to, v ději se chytnete. Já na tom hlavně po zážitku se Sněhulákem, Hypnotizérovi a Pečovateli oceňuji, že v každém díle zatím bylo stejné obsazení. Podle hlasitých reakcí sálečkem bylo jasné, že většina lidí četla knihu. Nebudu hodnotit v rámci porovnávání. Kniha by se do dvou hodin nevešla. Ale jako detektivka s přesahem to stále funguje na 367% a já jsem spokojená. Jenom je škoda, že u podobných adaptací se prostě určité věci nevejdou a musí se upravit. (01.02.2019)

Předchozí díly série případů oddělení Q, ač jsou to fajn kriminálky, mají tu a tam i nějaké své mouchy. Journal 64 ale jede od začátku naplno a emočně film šlape ruku v ruce se sebejistou režií, parádními hereckými výkony a především dost bohatým scénářem. Vše začíná zdánlivě obyčejnou vraždou, která navzdory očekáváním detektivy zavede na stopu něčeho úplně jiného. Z relativně klasické detektivky je najednou dost hustej thriller s přesahem do moderní dánské historie, o které jsem upřímně neměl vůbec páru. To vše ve zběsilém tempu a za doprovodu hudby zjevně inspirované (mírně řečeno) těmi nejlepšími současnými fláky Hanse Zimmera. A vůbec mi to nevadilo. (13.08.2019)

... a já si říkal, že to místy působí jak jeden díl nějakého seriálu (jop, Složka 64 je pro mě první setkání se sérií, a to bez znalosti kontextu). ___ Stavba charakteru hlavních postav a jejich vztahů působí zejména zpočátku a závěrem filmu strojeně, těžkopádně, knižně, televizně. Děj se až příliš často posouvá dál příliš okoukanými postupy a to samé lze říct o způsobech budování napětí. Vše ale vlastně funguje - především napětí, ale i detektivní budování a rozplétání pripadu. A obsah samotný je v určitých ohledech příjemně svěží a civilně pestrý. Zejména mám ale radost, že je i v tomto snímku uvěřitelně přítomný pro dánský film typický důraz na sociální kontexty (byť v menším množství a někdy méně nevybíravě, než bych si přál). Sociální kontext, zřetelně poukazující na konkrétní a nejen pro Dánsko aktuální nerovnosti ve společnosti a dopady předsudků, nepůsobí samoúčelně a snímek potvrzuje severskou premisu, že může být i v poměrně nenáročném díle přítomný, že může být i takový snímek sociálně citlivý, nemačistický a progresivně kritický, aniž by utrpělo napětí, akce nebo syrovost. (21.01.2019)

Pokud byste mě potkali a dotázali se na to, která severská krimi je má nejoblíbenější, bez váhání bych označil Oddělení Q od Jussi Adler-Olsena. Oproti obligátnímu Miléniu (kde mě dostal prakticky jen první díl), nebo Nesbøvi (jehož Netopýr je tak mizerný, že dál jsem se zatím nedostal - ani v rámci 1/4 Netopýra) je tato dánská série něčím, co jsem si veskrze zamiloval. Nevšední trio věcně mrzutého Carla, obtloustlého a dobrosrdečného Asada (který skrývá nejedno tajemství) a Rose, jež je z těch tří překvapivě nejpodivnější je totiž ideálním vyšetřovacím triem, které vás nenechá ani chvíli vydechnout (samozřejmě od čtení). Jak vidíte, snažím se vám vykreslit postavy, které s místními charaktery nemají takřka nic společného. Není tedy nadmíru překvapující, že i když jsou filmy diametrálně odlišné od svých předloh, tak je já - jakožto ortodoxní fanoušek považuji za to nejlepší, co ze severské krimi můžeme na plátně vidět? Abych to tedy osvětlil... Tvůrci si z knih vzali přesně to, co je ve formě filmu činí zajímavými a dobře fungujícími snímky. Už proto nevadí, že postup řešení případu a celého pozadí příběhu je tak odlišný. Složka 64 má díky tomu neuvěřitelný dopad na divákův pohled na věc. Scenáristé dokáží zručně manipulovat s tématem a doplňují ho o prvky, které ho činí společensky aktuálním. K tomu všemu jsou Kaas i Fares skvělí herci a představitelka mladé Nete je okouzlující. Uznávám, že jakožto čtenář nejsem schopný relevantně posoudit, jak moc je hlavní rozuzlení patrné z náznaků, které film v průběhu poskytuje. Já sám mám pocit, že je vše poměrně jasné, ale taky přesně vím, co (a kde) hledat. Musím však říct, že Olsen ve svých knihách pachatele zase tak často neskrývá (Zabijáci, Marco i relativně Vzkaz v lahvi nám poskytují pohled na věc i ze strany pachatele). Má spokojenost je tedy na nejvyšší úrovni. Na závěr jen podotknu, že jsem zvědav, jak nakonec filmová série skončí. Ta knižní má totiž na pozadí všech případů i jeden "velký", který vše prakticky zastřešuje. A vzhledem k tomu, že tady není Hardy... No uvidíme. Doufám, že se všichni popasují s Marcem tak dobře, jak jen budou moct. Následující díl mi totiž přijde nejslabší. Nicméně ani Složku bych do tří nejlepších Jussiho počinů nezařadil, a jak krásně to s ní dopadlo. (21.01.2019)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)