Složka 64

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)

85%. Není pochyb, že na světě neexistuje národ, který by uměl interpretovat kriminální žánr s intenzivnější, specifičtější a ostřejší atmosférou, než Dánové. Složka 64 je vedle Honu, Lovců hlav či Ukrutně šťastni dalším zářezem tvrdě a nekompromisně konkurujícím hollywoodské či britské kriminální kinematografii, přitom ve svém vyznění nenaznačuje zvlášť vysoké ambice, spíše se jen soustředí na genius loci Kodaně, charaktery pro krimi sice archetypální, ale pořád skvěle funkční, a v neposlední řadě na precizně vystavený scénář, který nedovolí sebemenší chybičku, a pomáhá tak vtáhnout diváka do příběhu (jež je navíc velmi aktuální). Obdivuji, s jakou lehkostí Boe dokázal uprostřed napínavé gradace jedné dějové linie přejít k jiné, mnohem důležitější linii, která Složku 64 stylisticky i formálně zcela vychýlila, ale tak přirozeně, že jste si toho v podstatě ani nestačili všimnout, dokud na plátně neběžely závěrečné titulky. Váhal jsem nad plným hodnocením, protože Složka 64 je téměř dokonalá kriminálka, která má všechno, co by dobrá kriminálka měla mít - originální a těžce inteligentní, skoro až intelektuální příběh, geniální investigativní asociace, sofistikované, třebaže konvenční charaktery, naprosto fantastickou atmosféru, chronickou narativní katarzi. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že samotný závěr byl nejprve zbytečně překombinovaný, nakonec zase naopak odfláknutý, jen ne odpovídající předchozím 100 minutám; tím trochu narušil tu švýcarsky fungující atmosféru a "omezil" onen finální dojem. I tak to ale byl dle mého jeden z nejlepších filmů roku 2018 a možná jedna z nejlepších ryzích žánrových (a přece pestrých) kriminálek, na kterých jsem kdy v kině byl. Ten námět jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy, připomínal mi můj nejoblíbenější a dle mého nejinteligentnější film o pomstě vůbec, a to si zaslouží skoro plné hodnocení. Uvidím, zda se po druhé projekci, která určitě proběhne, ještě nevrátím, přidat ten poslední střípek dokonalosti k finálnímu hodnocení. Jestli však Složka 64 ve mně vyvolala nějakou katarzi, tak ve mně stoprocentně ukotvila názor, že skandinávské kriminálky jsou ty nejlepší na světě, i navzdory všem rozpočtům, kapacitám a velkým jménům. (29.01.2019)

Zložka 64 je druhý film zo série po Zabijakoch, ktorý sa mi páčil, na chuť tým ostatným som vážne neprišiel a prišli mi svojim spôsobom smiešne. Áno, aj v Zložke 64 máme nejaké to klišé, náhody, záchrany na poslednú chvíľu, časové nezrovnalosti. Ale po nedávnej náloži v podobe celého Mostu mi takýto príbeh prišiel vhod a celý čas som sa zaoberal otázkou, či tento námet nemohol byť radšej predmetom prípadnej štvrtej série, kde by sme sa dopracovali k vrahovi cez viaceré slepé uličky. Podstatné však je, že rozuzlenie dáva zmysel a je perfektne zmotivované, čomu výrazne dopomáhajú flashbacky. Kaas a Fares sa stále tvária tak drsne, až je to zábavné, ale nepôsobí to našťastie nijak otravne. (16.01.2019)

V pořadí čtvrtá filmová adaptace knižní kriminální série (zatím je prý šest dílů, nevím, nečetl jsem) dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena se vrací s kriminálním oddělením Q, nevyřešeními případy, permanentně nabroušeným detektivem Carlem Mørckem i jeho muslimským kolegou Assadem. A je to zatím ze všech natočených snímků suverénní pecka. Tři mrtvoly roky naaranžované okolo jídelního stolu v jednom z kodaňských bytů, čtvrtá židle prázdná. Kdo si místo (ne)zasloužil? Vracíme se do 60. let do ostrovního převýchovného ústavu pro mladé dívky. Nebyly nebezpečné, netrpěly na tu dobu „závadnými“ chorobami. Jen byly poněkud divočejší ve svém sexuálním apetitu. A už tehdy započalo masové nedobrovolné zbavování rozmnožovacích schopností neposlušných dívčin. A prorůstá do současnosti ruku v ruce s dalšími aktuálními problémy Evropy. Tudíž se dostáváme do tematicky závažných rozměrů, které vůbec nepůsobí samoúčelně. Ba naopak. Přirozené je i napětí mezi vyšetřovateli, protože Assad má oddělení opustit a Carl se tváří, že to jde mimo něj. Jejich vztah je dynamický, vzájemné pošťuchování funkční. A ačkoliv Nikolaj Lie Kaas zůstává králem deprese, jeho vývoj je patrný a sem tam projeví nějakou vstřícnost nebo uznání. Zápletka vyznívá poměrně originálně, napětí graduje, snímek má solidní tempo. Takže za mě opravdu velká spokojenost!! (23.02.2019)

... a já si říkal, že to místy působí jak jeden díl nějakého seriálu (jop, Složka 64 je pro mě první setkání se sérií, a to bez znalosti kontextu). ___ Stavba charakteru hlavních postav a jejich vztahů působí zejména zpočátku a závěrem filmu strojeně, těžkopádně, knižně, televizně. Děj se až příliš často posouvá dál příliš okoukanými postupy a to samé lze říct o způsobech budování napětí. Vše ale vlastně funguje - především napětí, ale i detektivní budování a rozplétání pripadu. A obsah samotný je v určitých ohledech příjemně svěží a civilně pestrý. Zejména mám ale radost, že je i v tomto snímku uvěřitelně přítomný pro dánský film typický důraz na sociální kontexty (byť v menším množství a někdy méně nevybíravě, než bych si přál). Sociální kontext, zřetelně poukazující na konkrétní a nejen pro Dánsko aktuální nerovnosti ve společnosti a dopady předsudků, nepůsobí samoúčelně a snímek potvrzuje severskou premisu, že může být i v poměrně nenáročném díle přítomný, že může být i takový snímek sociálně citlivý, nemačistický a progresivně kritický, aniž by utrpělo napětí, akce nebo syrovost. (21.01.2019)