Sladký ničema

Barvité epizody z života fiktivního kytaristy jsou velice příjemné retro s nádechem nostalgie. Sean Penn je tradičně velice dobrý, ale nemůžu si pomoci, nejlepší je Samantha Mortonová v roli jeho němé přítelkyně. Co ta dokáže vyjádřit jen mimikou bez jediného slova! Ona je dle mého skromného názoru jeden z největších nových talentů stříbrného plátna posledních let. O tom svědčí i fakt, že si ji do Minority Report vybral sám Steven Spielberg. (03.01.2003)

Navzdory tomu, že je to film plný krásné hudby, s dokonalým obsazením i hereckými výkony, a skvěle napsanou titulní postavou (Emmet Ray je v hereckém ztvárnění Seanna Penna prostě neodolatelný), mě moc nebavilo to sledovat a musel jsem se do toho dost nutit. Podle mě to prostě postrádá nosný příběh, který by to dramaticky rozvíjel z bodu A do bodu B. Ten film se líně táhne odnikud nikam, Emmet zůstává v závěru stejný jako na začátku, a celý film se pravděpodobně vykouří z hlavy za pár dní. Nesednul mi ani ten formát mockumentu, ty mluvící hlavy mě tam vyloženě obtěžovaly a kdyby se to z filmu zcela vypustilo, fungoval by podle mě líp, byť se obávám, že v rámci životopisného (respektive pseudoživotopisného) žánru - který osobně řadím k těm nejnudnějším vůbec - z toho stejně nikdy chytlavý děj postavit nešlo. A přesně pro tu nudu mě to minulo, což je škoda, protože některé momenty tam jsou vyloženě "allenovsky" kouzelné. (05.06.2021)

Vzdycky mi utkvi nejaka hlaska z Allenovych filmu v hlave...tady nic. Trochu smutne musim rict, jelikoz beru vsechny Woodyho filmy od zacatku, ze tenhle me bavil asi nejmin. Az se zdraham rict to slovo prumer. Trochu muj nedostatek je, ze jsem nevidel Felliniho film "La Strada" (1954), na ktery pry "Sladky nicema" odkazuje (podobne jako predchozi "Celebrity" [1998], ktere byly ocividne inspirovane "La Dolce Vita" opet od Felliniho). "Sweet and Lowdown" je sice herecky kvalitni, ale oslovi rekl bych opravdu jen fandy jazzu. Ne ze bych tento styl nemel rad, od te doby co znam Woodyho se mi jazz kupodivu libi, ale tady je jeho podani velmi komorni, klubove, a navic vpodstate jen kytarove. Zpracovani snimku je jakoby az dokumentarni, ale pritom opet zcela fiktivni (neco jak "Zelig" [1983] - bohuzel narozdil od nej mnohem mene vtipne). Neustale "druhy nejlepsi na svete" Emmet Ray, se svym odtazitym charakterem objevi divku, na ktere aniz by si to zprvu priznal, mu velmi zalezi a jejiz ztrata nakonec zlepsi i jeho jedinou skutecnou lasku - hudbu. Penn je zde velmi dobry, ale nejlepsi je S. Morton, ktera ackoliv za celou dobu nerekne jedine slovo, hraje ocima a gesty opravdu bravurne a dokonale se na postavu Hattie hodi. Osobne me ale mrzelo, ze je pojeti vaznejsi, a i kdyz je zde par Woodyho forku, jsou jaksi "aby se nereklo". Jinak je dej vcelku unyly a neozvlastnuji ho ani lehce ujete Emmetovy zaliby. Zkratka umelci jsou divni, citove nevyzpytatelni, jako tento film. A i kdyz divak vyciti Woodyho pointu - cili tu podprahovou lasku, kterou si Emmet k Hattie ne a nechce priznat - je to typ filmu, ktery staci videt jednou. A to je u Woodyho skoda. (22.04.2014)

Příběh jednoho hudebníka s talentem,který si umí užívat život možná až přespříliš a po Allenovsku.Film je vlastně jakási série více či méně vtipných scének s různými konci.Právě to může působit nevyváženě a trochu podivně.Jinak je to ale klasický Woody a Sean Penn(zasloužená Oscarová nominace)snímku vévodí a je opravdu úchvatný,stejně jako Samantha Morton(též zasloužená Oscarová nominace),která mu výborně sekunduje.Celý film je vlastně hudební skládačka o životě Emmeta Raye,který je chvíli komedií a chvíli dramatem.Některé nápady a scény jsou opravdu vtipné a nezapomenutelné(scénka s měsícem),chvílemi zas film mírně nudí.Ale pořád je to slušně odvedené řemeslo,které stojí za vidění a má opravdu dojemný konec,při kterém nezůstane jediný kapesník suchý.Takže tentokrát to u mě má Woody za hudebních 70% (12.09.2011)

Jeden z těch průměrnějších Allenových filmů - tu čtvrtou hvězdu dávám snad jen kvůli vynikajícím hereckým výkonům - Raye prostě nemohl zahrát nikdo tak fantasticky jako Sean Penn - a taky tradičně kvůli muzice. Jinak jde o střídání slabších chvil s těmi silnějšími, děj je souvislý a nevadí, že je vyprávěn pouze v epizodách. Prostě takový Rok Ďábla v provedení Virgila Starkwella (Seber prachy a zmiz). (28.10.2014)