Režie:
Woody AllenScénář:
Woody AllenKamera:
Fei ZhaoHrají:
Sean Penn, Woody Allen, Chris Bauer, Denis O'Hare, Samantha Morton, John Waters, Douglas McGrath, Uma Thurman, Anthony LaPaglia, Gretchen Mol, Brad Garrett (více)Obsahy(1)
Emmet Ray je muž s velikým psem na vodítku. Tím psem je jeho talent, který ho táhne tam, kam chce on. Emmet svou hudbou dokáže získat odpuštění všech svých nepřeberných hříchů, ale bez ní je úplně ztracený - nezodpovědný zhýralec, alkoholik a příležitostný pasák, který miluje svobodu, auta a ženy, a obdivuje Djanga Reihardta, který prý hraje líp než on. Pak ale potká záhadnou a tichou Hattie, možná jedinou skutečnou láskou svého života. Otázkou je, jestli si uvědomí, jaký poklad v ní má, a jak s ním se svou povahou naloží. Emmetův příběh se odvíjí jako série vtipných anekdot s různými možnými konci - prostě Woody Allen! (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (102)
Z filmu je cítit, že je to Allenovo opečovávané dítě, které opravdu miluje. Příběh jednoho z nejlepších jazzových kytaristů první poloviny dvacatého století. Místy skvěle komediální, hlavně střílení na krysy a pozorování vlaků, také muzikantův vztah s němou holčinou je docela dost dojemný a absurdní zároveň. Sem tam se objevují i slabé momenty, dohromady je v nich vždy vidět Uma Thurman, ale dost částí filmu lze považovat za nanejvýš příjemné a pohodové. Penn ztělesnil Rae skvěle, s tím knírkem a úsměvem je to prostě on. Docela roztomilé, někde bych přítvrdil, ale já jsem to nenatočil. ()
Netradiční Woody. Není to typická komedie, spíš takový příběh (polodokumentární díky těm mluveným vložkám) o jazzovém kytaristovi. Mě jazz nic neříká, takže fanoušci si asi hvězdu přidaj. Ale jo jsem rád, že jsem to viděl - už kvůli Pennovi a kouzelné Samanthě Morton, ale prostě žádná pecka tentokrát. 5/10 ()
Sweet and Lowdown, alebo historky z jazzových klubov v New York city podľa Woody Allena. ... If you are a student of jazz history, you are aware that Emmet Ray -- the subject of Woody Allens "Sweet and Lowdown" -- really existed. And not only did he exist, Emmet resembled many of the jazz musicians of the 1940s. At one point in his career he lived off the money earned by a couple of prostitutes, a practice not unheard of in jazz circles beginning with Buddy Bolden and Jelly Roll Morton. However, these jazz musicians prefer the term "manager" to the phrase pimp. Like many jazz legends, Emmet was an anti-hero, but his guitar playing -- makes up for his multitude of sins. Emmet was also a traveler who not only toured America but has played extensively in Europe. The guitarist lived at a time when jazzmen first traversed the country, spreading consciousness of jazz even to American audiences who were beyond the modest reach of radio and recordings. This original American art form not only spread across the country but to Europe in the 20s and 30s. The way was paved by such men as Louis Armstrong and Duke Ellington who were welcomed enthusiastically when they appeared on the other side of the Atlantic Armstrong in 1932 and Ellington in 1933. The audience for these giant talents included foreign musicians who modeled themselves after the American originators. Many Europeans played on a high level but only one became a major influence on American jazzmen -- the gypsy guitarist, Django Reinhardt. In Paris, Reinhardt and violinist Stephan Grappelli founded the Quintet of the Hot Club of France in 1934. Bringing his romantic, bittersweet gypsy ethos to the American jazz with which he had fallen in love, Django created an original sound and style. Though little is known about the life of Emmet Ray (few photographs and recordings exist today), the Woody Allen film attempted quite enthusiastically to capture the spirit of Emmet Ray -- and that of the crazy world of jazz -- on celluoid forever. Dirk Dickens, Encyclopedia of Obscure Jazz Artists (Mirage Press) ()
Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver ()
Woody Allen a jeho příjemně nostalgická pocta Emmetu Rayovi, který si to přes svoji kleptomanii, nespolehlivost a nezodpovědnost rozhodně zaslouží. I když se jedná v prvé řadě o komedii a míst k zasmání tu je skutečně dost, je Sladký ničema jedním z nejvážnějších Allenových filmů a neodráží jenom Allenův úsměvný "životanázor", jehož je tu ale stále ještě víc než dost. ()
Galerie (29)
Zajímavosti (8)
- Role Hattie byla původně nabídnuta Rosie O'Donnell, která však odmítla kvůli svému opovržení k Allenově vztahu se Soon-Yi Previn. (PogoJoe)
- Původní nerealizovaná verze scénáře se jmenovala The Jazz Baby. (Witta)
Reklama