Sladký ničema

Láska k hudbe, konkrétnejšie k jazzu sympaticky prenesená na plátno. "Sweet and Lowdown" môže síce pôsobiť nudným a nepreniknuteľným dojmom, ale pod povrchom sa ukrýva nielen láska hudbe, ale aj k filmu. Veru, ostal som opitý úprimnou nostalgiou a s menším problémami sa nakoniec naladil na ony vážnejšie pasáže, ktoré sú umne narušované tými typickými, Allenovskými. Woody inak a slabšie, ale stále viac než dobre... (02.07.2009)

Příběh jednoho hudebníka s talentem,který si umí užívat život možná až přespříliš a po Allenovsku.Film je vlastně jakási série více či méně vtipných scének s různými konci.Právě to může působit nevyváženě a trochu podivně.Jinak je to ale klasický Woody a Sean Penn(zasloužená Oscarová nominace)snímku vévodí a je opravdu úchvatný,stejně jako Samantha Morton(též zasloužená Oscarová nominace),která mu výborně sekunduje.Celý film je vlastně hudební skládačka o životě Emmeta Raye,který je chvíli komedií a chvíli dramatem.Některé nápady a scény jsou opravdu vtipné a nezapomenutelné(scénka s měsícem),chvílemi zas film mírně nudí.Ale pořád je to slušně odvedené řemeslo,které stojí za vidění a má opravdu dojemný konec,při kterém nezůstane jediný kapesník suchý.Takže tentokrát to u mě má Woody za hudebních 70% (12.09.2011)

Pro Woodyho Allena docela netradiční film. Sean Penn je opravdu brilantní ("poď na skládku střílet potkany") a Uma sexy a Samantha Morton podala svojí postavu opravdu megasympaticky. Woody to tentokrát vzal z trochu jiného soudku a výsledek je super. A kdyby se vám nelíbil film tak ta hudba v něm vás přesvědčí. (09.11.2005)

8 / 10 Allenova pocta jazzu vás určite uzemní vynikajúcimi hereckými výkonmi (Penn, Morton) a citlivou réžiou, no ak nieste naladený na rovnakú melódiu, je dosť možné, že sa budete nudiť - v tomto prípade sa však riskovať určite oplatí. Už len kvôli dojemnému koncu, ktorý celý film povyšuje z úsmevnej komédie na výbornú sondu do ľudskej duše. Výbornú, no trochu zdĺhavú. (04.11.2005)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)