Ryanova dcera

Ryanova dcéra asi nepatrí medzi obľúbené vianočné klasiky medzi obyvateľmi zeleného ostrova... Deň po novej verzii Ďaleko od hlučného davu vidím presne opačný prístup k historickej látke. V tom prvom prípade sa scenár snažil košatý dej čo najviac zhustiť do kratšej stopáže, v tom druhom naopak scenár naťahuje jednoduchý príbeh na tri hodiny. Dôvod je aj v tom, že Lean sa občas zabudne a usúdi, že natáča prírodopisný dokument. Nakoniec ale sú to práve tieto zábery, ktoré z filmu robia slušný zážitok a k tomu vyhrotená posledná hodinka. Kontrast nádhernej prírody a škaredých (v zmysle povahovom, ale koniec koncov aj fyzickom) ľudí už nemohol byť väčší. (27.08.2018)

,,KEBY BOLI UČITELIA STÁLE TAKÍ CHUDOBNÍ AKO TVRDÍTE, AKO BY MOHLI ODOVZDÁVAŤ ŽIAKOM TAKÉ BOHATSTVO?" __ Oproti iným dielam menej Leanov menej výpravný film v ktorom sa však nijako nezaprie rukopis veľkého režiséra. Lean sa nikam neponáhľa, má čas a ten by mali mať aj diváci, ktorí sa naňho odhodlajú. Mňa prakticky okamžite oslovil a počas troch hodín by som v ňom sotva našiel slabšiu chvíľku. Zaujímavým je sledovať starosvetské rozprávanie v konfrontácii s vtedajšou meniacou sa kinematografiou, kde je režisérov prístup snažiaci sa prispôsobiť divákom viditeľný predovšetkým v prvej milostnej scéne (Mitchum a Miles), ale aj v nasledujúcich scénach. Mnohé scény z pláže je možné za prispenia vynikajúcej kamery označiť priam za ikonické a medzi tie najpamätnejšie osobne radím najmä Mitchumovo sledovanie stôp s prelínaním obrazu a vyzdvihovanie zbraní počas ozrutného vlnobitia. Herecký ansámbel je na vynikajúcej úrovni a prakticky každá postava je veľmi dobre zahraná. John Mills ako predstaviteľ Michaela vytvoril jednu z najdojímavejších postáv v kinematografii svojim stvárnením v mnohom podobnej neskoršiemu Johnovi Merrickovi v podaní Johna Hurta. Jedným dychom však treba dodať, že Jarreho pochodový podkres (ústredná melódia ľahko pripomína ,,Lara´s theme" s ,,Doktora Živaga") mu občas dáva karikatúrne vyznenie a či sa to niekomu páči, alebo nie, jeho postava je z hľadiska celkového diania prakticky zbytočná. Lean nakrútil skvelý film, ktorý poteší oko trpezlivého diváka. (204. hodnotenie, 38. komentár k filmu) (01.09.2018)

Silně nadpůměrné drama o etnické, náboženské nesnášenlivosti a hlouposti davu. Všemu podráží nohy jen neúměrná délka, která není způsobena dějovou bohatostí, ale rozvláčnými způsobem vyprávění. Naprosto skvělý je Trevor Howard, který svým výkonem v roli kněze zastiňuje i takovou personu, jakou je Robert Mitchum. (16.12.2012)

Hluboký snímek, který se slavným Leanovým eposům podobá nejen svou délkou. Neobyčejně silný, pravdivý příběh ženy, která následovala svoji lásku v době a v místě, které na to nebyly připravené. Sarah Miles, jež se zklamala v manželství, které pro ní nebylo, ač si ho vysnila. Robert Mitchum, jako snad nejsmutnější postava, která nenese na celé tragédii ani špetku viny. Christopher Jones, kterého zmrzačila válka - fyzicky i psychicky; jenž v sobě však nalezl dostatek místa na lásku. A samozřejmě deus ex machina v podobě místního blázna Johna Millse - postava, spojující jak nemilosrdnou, tak úsměvnou ironii lidských osudů, jako z Boschových apokalyptických obrazů. Úchvatné scénerie západoirského pobřeží v kontrastu s drobnými nádherami přírody i lásky - lesní milování. Výjimečné kompozice - major poprvé na scéně a setkání dvou tak odlišných mrzáků. A vrcholný prožitek lásky provedený takřka jako ono Hemingwayovo zemětřesení slasti. David Lean, můj režisérský bůh, se opět vznesl ještě do vyšších nebeských sfér. (08.01.2006)

V dobrém i zlém. Rájem i peklem. Růžovým krajkovím, rudým brokátem. Paraplíčko nesené hurikánem. Z dívky paní. Trpělivý trojúhelník. Tatínkova holčička. Kantorova žena. Vojáčkova milenka. Stál na vartě. Stál za hřích v lesích mechových. Zraněný, poznal válku. Magnetizující, poznal lásku, i když pro ni času není. Můry se slétávají nad vzplanuvším plamenem v údolí. Květnatý básník poodhrnuje závoj šimravého "in flagranti..." Pod nebeským viaduktem, mocně vábí citová studánka. Romantické cukrování s jinotaji. Metafyzický, orosený půvab milujících se duší, stříbrem posetých těl, sladkých jako nektar, rozlitých do bezčasé zahrady, oproštěných, pro tu chvíli, pro tu blízkost, od světů druhotných. Jaká líbezná vášeň, až příroda aplauduje. Jaká přízemní jízlivost, šeredné chování pozemských, které davovým lynčem eskaluje. Spolek zaslepených hlupců. Mrzáků na duchu. Na nože s nimi, když slib lože tak křehce, smluvně posvátný, rozdělili... Do prsou vás bodli, Ikarové. Snové, trudné kraje. (27.08.2018)