V pasti

Dokážete přijmout snímek, ve kterém se dá auto řídit v podstatě jen s pomocí navigace a člun po vodě dokonce i bez ní, to vše poslepu? Umíte se smířit s tím, že na vyvstanuvší otázky nedostanete žádné uspokojivé odpovědi? Líbilo se vám třeba tematicky podobné Tiché místo? Pak se na film podívejte, v opačném případě se mu raději vyhněte velkým obloukem. Ovšem to by byla škoda. I přes nějaké ty kaňky jako nezodpovězené otázky, hraniční scény při orientaci v prostoru, „roztomilé“ dětičky (zvlášť holčička mě strašným způsobem lezla na nervy) a poněkud zvláštní „inkubační dobu“ (chování obětí po „infikování“ mělo i různé odezvy). Poutavost příběhu mě totiž až překvapila, spousta napětí, opravdu parádní atmosféra, tajemno…bavil jsem se a děj hltal. Navíc, o Bullock se film může naplno opřít, je výborná (zdatně sekundují i Malkovich a Hollander). Ale jestliže jsem se po celou dobu podivoval jménu režisérky (Bier mám spojenou s úplně jiným typem snímků), konec už nesl její typický rukopis. Podtrženo sečteno, dávám slušné 4*. (28.04.2019)

7/10. Má to solidní a intenzivní atmosféru, má to velmi dobré herecké výkony a fajn nápad (jasně, po úspěchu Tichého místa dost vypočítanej nápad). Ale chybí tomu přidaná hodnota, pocit vyvrcholení či nějaké odpovědi - dnes se příliš mnoho tvůrců spolíhá na nevyřčené věci a koncept "ať si to divák přebere sám". Tady to imo nefunguje a sráží to finální dojmy. Ale jinak super podívaná. (28.05.2019)

Film jsem si dal doslova pár dnů po Quiet place, které je totéž v bleděmodrém. Oba filmy jsou "drobet" za hranou s uvěřitelností světa, ve kterém se odehrávají, na štíru s logikou a existenceschopností bytostí. Bird box má pro mne ještě navíc problém s morální rovinou - jedná se o vítězství pekla? Protože jediný, kdo je v pohodě, jsou vražední šílenci? Dále je přesně nadávkován současnými hollywoodskými kvótami na rasy, gendery a sexuální minority. Navíc proti konci v knize ten filmový nic neřeší... A přes to všechno, dávám Bird boxu o hvězdu víc. Takřka jediným důvodem je Sandra Bullock (a taky John Malkovich, výtečné okořenění), která je prostě o pár lig lepší herečka než Emily Blunt, to se nedá nic dělat. Nic proti Krasinského preferování vlastní manželky, tak to dopadá :) (01.09.2019)

Skoro 70 let od vydání Wyndhamova románu Den trifidů je tu další z nekonečné řady jeho variací. Tentokrát jsem ale ovlivněný zejména tím, že jsem nedávno viděl dvě klasiky katastrofického žánru: Dobrodružství Poseidonu (1972) a Zemětřesení (1974) - a je fascinující, jak i tento "moderní" film z dílny Netflixu jede v přesně vyjetých stopách tohoto žánru a vlastně z klasické struktury vůbec ničím nevybočuje (snad kromě dvou časových linií). Dobré řemeslo, pramálo nového. (03.01.2019)

Odolávat těm ufonským invazím je čím dal tím těžší. Jednou abyste si qůli přežití vyřízli jazyk, teď radši vypíchli oči, tudíž počítám, že příště nebude moct chcípající lidstvo ty mimouše ani cítit, nebo si bude muset vrážet hřebíky do uší. V podstatě další parazitismus na praotci Wyndhamovi, v němž místo žahavé flóry či bystrosluchých predátorů tentokrát řádí kosmický psychovítr, nicméně jako pohyblivé obrázky je to vcelku hezky zdramatizované, atmosférické, mile to odsejpá, slušně nabalzamovaná předdůchodová Sandra má pořád krabici na ptáky a bez zardění ojíždí gerontofilní negry, kterým by z fleku mohla dělat čokomámu. Čili poměrně vkusné gestapo a zábavná hra na slepou bábu, které bych hlavně vytknul zase to močopudné ždímání emocí na tlpících loztomiloškých dětiškách. Takže bych příště prosil konečně nějaké mimořádně slizké, ohyzdné, nesympatické, otylé fuckany, a nejlépe na konci brutálně zkontumovat! (22.12.2018)