Jednej správně

Líně plynoucí film pomaličku poodkrývá první jiskřičky rasové intolerance v černošské komunitě. Vše spěje ke stále větší radikalizaci za přihlížení policistů, kteří s chápavým úsměvem neřeší násilí v zárodku, ale místo prevence zasahují až jako represivní složka. Tohle není nahlednutí pod pokličku rasismu, Lee vám rovnou vrazí obě ruce do vřícího kotle a vědoucím pokyvovàním čekà na váš řev, že to pàlí. Ale neumožní vytáhnout ani jednu z popálených rukou, uchopí vás za kotníky a mrskne vás do kotle komplet. Kdo má odvahu na duševní popáleniny třetího stupně, může se přidat k Leeho bezchybné jízdě. (20.02.2020)

Spleť mikropříběhů z Brooklynu v době před jeho gentrifikací může být pro neinformovaného diváka iritující a pár podvratných scének připravujících půdu pro finále zřejmě ani nepostřehne. Snímek samozřejmě stojí za shlédnutí díky svému společensky výbušnému finále, kdy se režisérovi podařilo vystihnout složitost (zřejmě ne jen tehdejší) situace v USA a podstatu rasismu a ještě roztřesené publikum dodělá nádhernou dvojsmyslnou pointou protichůdných citátů dvou pánů z fotografie. Příjemné překvapení po poněkud pomalém ne tak záživném rozjezdu. (08.05.2017)

Nádherně vizuálně opojné, doslova i přeneseně barevné, formálně kulišácky vtipné, ospale se sbírající drama, které nenápadně klíčí z drobných náznaků uprostřed nevinných žertů a uličnického handrkování, a kulminuje spolu se stoupajícím žárem letního dne, který zatemňuje soudnost a brání klidnému uvažování a vychladnutí stejně jako příliš hlasitá muzika nebo bezprostřední prožitek bezpráví, v horečce jedné noci, kdy vyvře pravda o nespojitelnosti vody a oleje, přinejmenším v systému, který nadržuje bílým, aniž by to bílí potřebovali změnit stejně silně jako jejich černí spoluobčané. Když dojde k potyčce a policejnímu násilí, odnese to vždycky černý bratr, nikdy bílý. A co se na povrchu zdánlivě spojovalo, v hloubce se zase dokonale propastně oddělí, byť noční rozvášnění je vystřídáno všestranně sdílenou ranní lítostí a únavou. ***  Snímek ilustrativně (ale nikoli plakátově) osciluje mezi dvěma možnými pohledy na násilí, jak je prezentovaly dvě nejvýraznější osobností afroamerického hnutí za občanská práva, M-m-m-mmartin a M-m-m-m-mmalcolm: 1) Násilí je nepraktickou a nemorální cestou k řešení rasové nerovnosti. Plodí jen další násilí, hledá způsoby, jak protivníka ponížit, místo snahy získat si jeho porozumění; místo lásky plodí nenávist, místo dialogu monolog. Zanechává v zúčastněných jen hořkost a surovost. -- Martin Luther King, jr. A 2) Jestliže špatní lidé drží v aktuálním systému všechnu moc a brání druhým v dosažení věcí, které potřebují k životu, mají tito druzí právo učinit, co je nezbytné, aby taková nerovná situace skončila, což sice není obhajoba násilí, zároveň však lze vyjádřit souhlas s tím, aby ho bylo použito v sebeobraně - pak to ani není násilí, jako spíše zdravý rozum. -- Malcolm X *** Ale i když film rozpracovává vážné téma, není ani trochu patetický, nadšení v nás při sledování budilo místy podmanivé a místy rozpustilé formální zpracování s vtipnými úniky mimo film, kdy třeba ne/herci vypadávají z rolí a navzájem se rozesmívají, nebo scéna dialogu začíná o vteřinu dřív, když ještě herci opření o stěnu čekají na pokyn, než se rozejdou, apod. Fantastická je vizuální práce s celou paletou sytých barev a s leskem "černé" kůže, která je pro všechny barvy na škále skvělým nosným podkladem, na rozdíl od "bílé". Neopakovatelně skvělá je celá nakažlivá atmosféra filmu, která dojíždí ještě celé hodiny a dny. *** Parádním soukromým objevem pro nás bylo, že postavu toho kluka, co zorganizuje bojkot Salovy pizzerie a vypadá jako mladý Gándhí z alternativního vesmíru, hraje Giancarlo Espozito, stejný herec, ze kterého se později stane v Breaking Bad ten chladný a elegantní majitel drogového impéria a řetězce podniků se smaženými kuřaty. Nebo že v roli bílého zrzouna, co se "narodil v Brooklynu", se mihne John Savage, představitel Clauda Bukowskiho, hlavní postavy z Vlasů. O bláznivém výkonu Spikea Lee, který si vedle režie a scénáře střihne i roli hlavního hrdiny, raději nemluvě. *** Promítání v B12. *~ (13.02.2022)

Začínám si zvykat na to, že filmy Spikea Leeho jsou viditelně zaměřeny na rasový problém ameriky. Největší srovnání, které můžu udělat je s Malcolmem X. Malcom je mnohem více kontroverzní, mnohem delší a roztahanější a pro mě osobně se slabším poselstvím. Jednej správně je naopak možná trochu nevýrazným zapadlým filmem, neprávem. Atmosféru buduje současně ve dvou odlišných táborech a jen epizodně je staví proti sobě, aby ten největší konflikt přišel na samém konci. Problémy lidí nejlépe ukážete na problémech lidí, Do the Right Thing je toho důkazem oproti například Malcolmovi X, který se zabývá ve své podstatě příběhem jediného člověka a jednoho hnutí... mimochodem hezká zajímavost, že tohle viděl obama na prvním rande s mišelínem. (27.08.2013)

Mohla to být sakra dobrá sonda do života tepající černošské čtvrti během jednoho obsáhlého horkého dne. Ukázka charakterů různých účastníků a různých kultur ve své vzájemnosti mě docela bavila. Vtipné hlášky spolu s "black music", pracující menšiny, klábosící většina a nikdo z nich na fungujícím stereotypu nechtěl nic měnit. Všichni se navzájem znali, tolerovali a respektovali. Zbraněmi té doby byly silácké řeči, tlačítka volume u rádií a nevinné hrátky s hydranty. Groteska u Sala v závěru po zavíračce patřila k nejvtipnějším, kdyby nepřišel nečekaný šokový obrat o 100%. Bylo to jak blesk z čistého nebe a chyběl jen krůček, aby taškařice ve jménu apartheidu vyvrcholila trapným lynčováním. :-( (U nás se dnes v podobně sálavém horku "bojovalo" ve skocích a piruetách do bazénu. To se mi líbilo.) (07.08.2011)