Nahý

Odysea novodobého Sokrata, jeho púť nočným Londýnom, inšpirácia gréckou antickou filozofiou je tu viac ako jasná. Snímok stojí prevažne len na dialógoch, ktoré sú myšlienkovo veľmi bohaté a hutné (mňa oslovil hlavne ten s nočným strážnikom). Zároveň k tomu treba pripočítať šarm a charizmu hlavnej postavy prezentovanej excelentným D. Thewlisom. Jeho často ironické poznámky a naoko nevinné otázky vždy triafali do čierneho. Nevšedný, originálny kúsok. 80/100 (08.07.2015)

Film Naked jsem poprvé viděl, cca v 15ti letech. Najednou z ničeho nic jsem si uvědomil (po návtěvě kina a slasti při sledování každodenosti - nejnovější film režiséra Leigha - Další rok), že v tomto pubescentním stádiu jsem absolutně nemohl plnohodnotně vstřebat "nahého" hlavního hrdinu, ze kterého jsem měl jenom vzpomínkové výstřelky hnusu, špíny strachu , smutku a opovržení. Po třinácti letech jsem dal opakovačku a musím přiznat , že jsem měl pocit, že můj nynější věk, byl klič k úspechu. Najednou jsem se zaměřil nikoliv na jeho činy, nýbrž na jeho obrovskou kadenci názorů. Snad poprvé za život jsem u filmu, pouštěného ve velmi pokročilých hodinách, sám vypil láhev červeného vína, vykouřil asi patnáct cigaret. Bedlivě jsem poslouchal všechny zrychlené moudra hlavního představitele a až na jeho apokalyptickou vizi, jsem s nimi ve většině souhlasil. Během sledování jsem sice opět zaznamenal pubertální negativní vzpomínky, ale objevil jsem zde(a následně i umne samotného) neskutečnou dávku optimismu. To všechno při největší vykulenosti mých očí. Atmosféra filmu se dá těžko popsat. Podobnou atmosféru (slovy těžko popsatelnou), jsem našel ve filmu Barfly s Mickeym Rourkem, v kanadském unikátu Leolo a v Hořkém měsíci od Polanskiho. Všechny tyto snímky nespojuje produkce jedné země, nýbrž jakési "prapovdivné" a "hluché" filmové období přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je jediná pralela co mě s Naked napadá. Možna neexistuje 1000 filmů, které musíte vidět než umřete, ale o tenhle film byste se neměli nechat ochudit. Tento kultovní produkt filmařiny je výletem do stavu tranzoidní psychycké paralýzy. Ale je cesta zpátky - přímá a očisťující... (04.02.2011)

Film, který nevypráví příběh, ale představuje postavy - lidi v celé své povrchní hloubce a příšerně smutné kráse. A každá postava tohohle poloneznámého opusu by svou životností a vydatností vydala za celý ensamble průměrného snímku. Za všechny Thewlisův Johnny, který je sice příliš arogantní na to, abyste mu věřili každou tezi, kterou ve svých sebeočistických výlevech vychrlí, jenž však sála takovým nezpochybnitelným šarmem a životní energií, že jsem si proti němu připadal jako absolutní mrtvola. Naprosto nezapomenutelný archetyp člověka, kterému bych se tak rád víc podobal. Dále mě fascinovalo to, jak si Leigh s neuvěřitelnou lehkostí hraje s naším očekáváním a používá ho proti nám, jak psychologii daleko radši naznačuje a implikuje drobnými detaily, než explicitně vykřikuje - a jak to všechno nádherně podtrhuje Dicksonova hudba. Absolutně brilantní film, na který nikdy nezapomenu. "You with me?" 100% (27.04.2014)

V jedné scéně sedí hrdina na pohovce a napravo vedle něj leží partnerka. Kamera bere hrdinu z levého profilu. Pokud ale hrdina na partnerku mluví, otáčí se kolem levého ramene jakoby do kamery, i když ve skutečnosti by se otáčel logicky přes pravé rameno. Co z toho plyne? Postavy a vůbec všechny věci ve filmu se často musejí přizpůsobovat kameře; tomu, kde je postavena, i když v reálu by se tak nikdy nezachovaly. A je velice zajímavé sledovat, jak si s tímhle úskalím režiséři (ne)vyrovnávají. (22.06.2008)

Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně. (05.08.2018)