Režie:
Ísold UggadóttirScénář:
Ísold UggadóttirKamera:
Ita Zbroniec-ZajtHudba:
Gisli GaldurHrají:
Kristín Þóra Haraldsdóttir, Babetida Sadjo, Patrik Nökkvi Pétursson, Sólveig Guðmundsdóttir, Sveinn Þórir Geirsson, Þorsteinn Bachmann (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Okraj islandského poloostrova Reykjanes. Dvě ženy, jejichž osudy se na krátkou chvíli díky nepředvídatelným okolnostem prolnou. Mezi islandskou svobodnou matkou a africkou ženou žádající o politický azyl se vytvoří intimní pouto a obě začnou společně bojovat za to, aby se jejich životy vrátily na tu správnou cestu. (AČFK)
Videa (1)
Recenze (46)
Tak už i Islanďany pohltil Netflix. A v jeho spolupráci natočili zajímavé, trošku depkoidná drama o tom, jak se nenápadně protnou dva ne úplně ideální životní osudy, aby si vzájemně něco řekli a opět se rozdělili. Je tedy pravda, že hlavní postavy mohli mluvit i trošku více, než jen pár nezbytně nutných vět, ale zase tu tvůrci poměrně věrohodně a upřímně představili situaci, která klidně v běžném životě může nastat. Plus jsem si užíval nádherné záběry na Island, které se nikdy nezevšední. ()
„Tys vyhrála v loterii?“ - „Ne tak docela.“ Hlavní hrdinka to opravdu „vyhrála“. Její minulost sice můžeme odtušit jen z náznaků, ale teď má zjevně hluboko do kapsy. A když už získá práci, díky snaze dělat ji správně spustí nečekaný sled událostí…Poměrně depresivní věc, těch záchvěvů naděje v ní moc není. Island samotný také není vykreslen nijak růžově, ať už v otázce systému či počasí (neustále prší a fouká vítr, jehož chlad se přenáší až na diváka). Potud spokojenost…nebýt „drobného“ detailu, že se mi moc nedařilo vytvořit si silnější vztah s postavami (nejen proto, že se mi hůř sympatizuje s tím, kdo si není schopen nastavit budík a nechává drogy v dosahu dětí, ehm), takže napojení na ně byla spíš chvilková. Samotné téma mě pak nechalo poměrně chladným (krom koček v klecích, ta lacinost mě až rozesmála). Asi chápu důvody, proč do toho Netflix šel, ale snahu oslovit zahraniční festivalové publikum (Sundance) jsem cítil až moc. Uggadótir mě svým celovečerním debutem příliš nenadchla, takže dávám jen slabší průměr. ()
Film, který vypráví o hodně důležité chvíli, která dozajista ovlivní život obou hlavních protagonistek. To co nám však režisérka Uggadóttir sděluje je fakt, že i když je tento výřez z jisté chvíle života obou žen důležitý, je to pořád jen výřez. Co se stalo před tímto okamžikem a co bude následovat, to nechává už jen na divákově fantazii. Z předchozího života obou žen se dozvídáme jen málo, ale i to málo je dostatečné k tomu, aby dokázalo dotvářet atmosféru a alespoň částečně dovysvětlovat jejich motivace. Na škodu tu jsou však občasné zkratky, kterými si snímek usnadňuje a vyprávění. ()
Nekonečných sto minut ústí v ponaučení, že by jeden měl konat, jak mu svědomí, nikoliv zákon velí. Uggadóttir napsala ústřední postavu zmatečně, tu vedlejší prvoplánově, nevysvětluje výchozí pozice, motivace, přesto se neustále snaží vzbuzovat lítost, ale divákovi není jasné, s kým vlastně a proč by měl soucítit. Potenciálně edukační rovina s migrační praxí je pojata velmi povrchně a metafory typu kočky v kleci jsou nepříjemně křečovité. Nádech, výdech. ()
Zdánlivě minimalistický, zdánlivě rozvláčný, zdánlivě nudný. Ale pozor!!! Opravdu jen zdánlivě. Všechno má své opodstatnění, nic není samoúčelné. Stejně jako úsporné herecké výkony. Film si zvolil téma hýbající minimálně Evropou, ale neparazituje na něm, dokázal zvolit přístup, který vám umožní se na věc dívat z mnoha stran a přesto nezaujatě. Severská kinematografie, včetně ne zrovna často vídané islandské, bez nadsázky ukazuje v tomto případě cestu. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (1)
- Celosvětová premiéra proběhla 23. ledna 2018 na filmovém festivalu Sundance v USA. (ČSFD)
Reklama