Beze stop

Márne som sa snažil pochopiť, čo vlastne postave Bena Fostera vadilo. Zjavne to neboli len elektronické výdobytky modernej doby, ale či to boli ľudia, alebo strecha nad hlavou, alebo proste niečo čo by ani on sám nevedel vysvetliť... Každopádne mu to asi vadilo dosť, keď sa kvôli tomu dokázal vzdať toho, na čom mu v živote záležalo úplne najviac. Mám rád netradičné postavy, ktorým ľudia príliš nerozumejú, ale táto jeho postava mi k srdcu neprirástla, aj keď Ben bol skvelý a autentický. Rovnako skvelá bola aj Thomasin McKenzie a jej postava mi bola omnoho sympatickejšia. Hlavne vďaka obom hercom sa prikloním k vyššiemu hodnoteniu. 70% (23.07.2021)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)

Trošku jsem tušil syndrom z války, který hlavní hrdina řeší odloučením z civilizace. Poselství filmu mě bylo jasné, ale chybělo mě větší množství zajímavějších scén. Captain Fantastic byl mnohem barvitější a divácky přívětivější. Vyprávění začíná v bodě 8 a skončí v bodě 9. Sledujeme pár dní v životě člověka, který nestojí o společnost. 55% (20.01.2019)

Leave No Trace se může zprvu zdát jako klasický film o útěku člověka do divočiny a vzepření se společnosti, ale uvnitř skrývá mnohem hlubší myšlenku. Debra Granik film vytvořila na základě knižní předlohy "My Abandonment", především tedy na její první polovině, která sleduje otce, veterána z války ve Vietnamu a jeho dceru, kteří opustili společnost a žijí v národním parku nedaleko Portlandu. Na filmu je čerpání z knižní předlohy hodně znát, především díky poetičnosti vyprávění, které Debra Granik umí krásně přenést na plátno. Leave No Trace šetří dialogem co to jde a soustředí se hlavně na vizuální vyprávění, některé části filmu evokují práci Terrence Malicka, takže příznivci pomalého, lehce plynoucího obrazového vyprávění si přijdou na své. Základním stavebním kamenem celého filmu je dvojice Thomasin McKenzie v roli Tom a Ben Foster v roli Billa. Kdyby tyto dva selhali film by šel ke dnu, naštěstí se tak neděje a jak Ben Foster tak Thomasin Mckenzie hrají naprosto skvěle, mají situaci o to těžší, že svoje emoce musejí předávat divákům především fyzickými hereckými výkony, protože dialogu si opravdu moc neužijí. Jejich vztah je hlavním důvodem proč film funguje a Debra Granik měla při castingu zatraceně šťastnou ruku. Kde Leave No Trace překračuje hranice meditačního filmu o přežití člověka v přírodě, je konfrontace se skutečným světem. Ústřední dvojice se nejednou dostává do situace, kdy je nucena do střetu s reálným světem mimo jejich uzavřenou bublinu, tyhle části filmu ho spojují s realitou a nenechávají ho sklouznout do přestřeleného světa za hranice reality, jak se to častokrát stalo např. v „Captain Fantastic“. Leave No Trace má svoje slabší chvilky, kdy plyne až moc pomalu a pro někoho, kdo si nebude užívat zadumané záběry na hlavní postavy v přírodě, může mít s filmem trochu problém, Debra Granik ale jinak drží film pevně ve svých rukou a vytváří harmonické dílo o vztahu člověka k přírodě a o vztahu otce a dcery. Trošku skrytou, ale o to více důležitou zprávou, kterou chce Debra Granik předat divákům, je to jak americká společnost hledí na válečné veterány. Ti jsou sice uznáváni, ale skutečnou snahu o to jim pomoci projeví jen málokdo. To jestli na vás film zapůsobil vám zodpoví samotné finále, které většinu diváků dělí na dva tábory. Já paradoxně nespadám ani do jednoho, příliš na mě totiž nezapůsobilo, ale tohle vyústění v kontextu celého filmu naprosto chápu a respektuji. 82% (01.10.2018)

Pomalá tichá a na pohľad príjemná meditačná dráma so skrytým enviro významom. Bolo tu krásne poukázané na fakt, ako sa človek vzďaľuje od svojej podstaty a života v súlade s prírodou. Tiež sa mi tu páčila tá sonda do spôsobu akým sa civilizácia vmiešava do akéhokoľvek pokusu o návrat späť - všetko skrátka musí byť zaškatuľkované a žiť treba len podľa súčasných platných noriem spoločnosti. Všetko ostatné je čudné a len ťažko akceptovateľné. Predostrenie skutočnosti ako ľahko je tomu podľahnúť bolo tiež výborné. Čo sa týka enviro odkazu ako i kamerových záberov tak to na mňa zapôsobilo ďaleko viac ako napríklad snímok Old Joy (2006) od Kelly Reichardt. Slušný nadpriemer. 80/100 (18.10.2018)