Režie:
Xavier GiannoliKamera:
Glynn SpeeckaertHudba:
Ronan MaillardHrají:
Catherine Frot, André Marcon, Christa Théret, Michel Fau, Sylvain Dieuaide, Denis Mpunga, Aubert Fenoy, Théo Cholbi, Vincent Schmitt, Petra Nesvačilová (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Paříž dvacátých let. Marguerite Dumont je zámožná žena, milovnice hudby a opery. Už celé roky pravidelně zpívá pro své hosty. Jenže zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy neřekl pravdu. Vše se zkomplikuje, když se rozhodne zazpívat před skutečným publikem, v pařížské Opeře. (Artcam Films)
Videa (3)
Recenze (41)
Chápu, že není snadné v podobném případě vyvážit komedii, aby nebyla spíš posměchem. Giannolimu se to sice povedlo, ale zase selhal jinde. Catherine Frot je v hlavní roli fantastická, kromě ní tu jsou tak dvě tři další postavy a spousta figurek, které nemají žádnou hloubku. Navíc se objevují a mizí zcela náhodně, často tam nemají žádný význam, takže spíš odvádějí pozornost a rozmělňují příběh. Ale i tak zůstala nadprůměrná hudební dramedie (70%). ()
Zajímavý snímek, jemuž výrazně uškodila snaha vytvořit dramatickou komedii. Příšerný jekot hlavní protagonistky byl vtipný jen na poprvé. Jinak z ní ve filmu udělali takovou karikaturu operní divy. pravděpodobnost, že by nikdo nešel s pravdou ven, jen k vůli jejím penězům a milé povaze, je vysoce nepravděpodobná. Film působil delší než byl, emoce nefungovaly, jak by měli. jako celek průměrný snímek. Za mne 55%. ()
Marguerite má jediné štěstí, že vyšla před svou americkou verzí. (U mě viděno naopak.) Catherine je sice skvělá, ale její civilnější výkon se těžko srovnává s tím Meryliným, který vás prostě nutí držet oči na plátně. Není to nepříjemné, ale v některých kapitolách to nudí, přitom by stačilo vyškrtnout pár nepodstatných postav a opepřit humorem. ()
Mohl to být dobrý film, ale nebyl. Jednak to bylo hrozně zdlouhavé a jednak to nebylo ani vtipné, ani dostatečně dramatické, takže to nesplňovalo ani jeden ze žánrů. Zasmála jsem se všeho všudy asi dvakrát, potřetí už ten zpěv ani nebyl vtipný a dramaticky jsem to taky neprožívala, protože mě to vůbec nechytlo. Navíc to bylo absolutně nelogické. Když pominu ten fakt, že mi přijde naprosto přitažené za vlasy, že by někdo (s očividně hudebním sluchem) neslyšel, že sám zpívá falešně (jo, vim, že je to podle skutečné "zpěvačky", ale stejně), tak co mě vadilo úplně nejvíc bylo, že jsem naprosto nerozuměla pohnutkám všech postav, podle mě se všichni chovali naprosto nelogicky, nebo byli ve filmu úplně zbytečně. Nechápala jsem o co šlo tomu služebníkovi, nechápala jsem o co šlo jejímu manželovi, když to 3/4 filmu vypadalo, že jí nesnáší, nechápala jsem o co šlo tomu malíři a novináři a hlavně jsem nechápala k čemu tam byla ta holka, která uměla zpívat a neměla žádnou zápletku, ani neměla nic společného s dějem a jen tam zabírala místo, zřejmě aby se film natáhnul, Takže bohužel, místy jsem se opravdu nudila a usínala jsem 2* ()
Smutné a dojemné, úsměvné a vážné, komické a pravdivé. Příběh, který se přesně takhle nestal, ale hodně vypovídá o nás samých, o míře tolerence, lásce k pravdě, o schopnosti se vcítit a přijmout jinakost. Myslím si, že síla Marguerite je hlavně v jejím úsilí a živolnosti a věřím tomu, že řadu srdcí si dobyla nikoliv krásou svého zpěvu, ale svou odvahou a vůlí. Aspoň její představitelka Catherine Frot to pro mne dokázala. ()
Galerie (21)
Zajímavosti (4)
- Dobové komediální drama zasazené do počátku 20. let vzniklo za české koprodukční účasti (Sirena Film) a z velké části se natáčelo v českých lokacích, mimo jiné v prostorách Divadla na Vinohradech. Točilo se také na Vinohradské třídě, scény v nemocnici na Právnické fakultě UK a závěrečný recitál v Mahenově divadle v Brně. (Zdroj: Artcam)
- Příběh je volně inspirován osudy Američanky Florence Foster Jenkins, operní zpěvačky známé jako „královna kraválu", která se ve 40. letech minulého století proslavila svým příšerným hlasem. (Zdroj: Artcam)
Reklama