Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (246)
Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Jsem rád, že tvůrci zvolili neotřelý způsob zobrazení skutečné události a nenatočili nějaký klasický biopic o Breivikovi, nebo něco podobného. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. BTW: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea. ()
Já nevím, nějak mě to nechytlo. Van Santův tematicky spřízněný Elephant mě před lety sevřel pod krkem a až do závěrečných titulí nepustil. To se tady nestalo. Asi jsem čekal větší peklo (viz Saulův syn), tohle je spíše lehce strojené melodrama bez autorsky důraznějšího tahu na bránu. Uvidíme, jak se s tím ještě letos popere Paul Greengrass. Zatím vše nasvědčuje tomu, že by to mohla být ta pravá trefa do černého. ()
Dne 22. července 2011 si pravicový extrémista Anders Behring Breivik ( v roce 2017 přejmenovaný na Fjotolf Hansen ) rozhodl na ostrově Utøya zahrát Call of Duty naživo. Útok trval 72 minut, zemřelo 77 lidí, 99 lidí bylo vážně raněno a přes 300 lidí utrpělo vážnou psychickou újmu. Breivik u soudu prohlásil, že by neváhal svůj čin zopakovat. Pro všechny zúčastněné "táborníky" to muselo být peklo. O tom nepochybuju. Do filmu se ale nepodařilo přenést emoce a tak jde spíš o pobíhání z místa na místo, bez atmosféry a většího napětí. Myslím že forma vyprávění tohoto snímku nebyla zrovna nejšťastnější. Událost to byla alarmující ale převedení na plátno se prostě moc nepovedlo. ()
Zdar odvaze! Odvaze hlavní hrdinky, byť třeba není přímo ona skutečnou postavou. Odvaze tvůrčího týmu zpracovat tak citlivé a stále poměrně čerstvé téma tou nejnaturalističtější cestou. Odvaze každého, kdo dokouká tento hypnotický film do konce. Já to dal. K židli jsem byl jak přišpendlený a kdyby snad jediný špendlík spadnul na zem, bylo by jej v plném sále slyšet. Husí kůži mám ještě teď! Velmi snadno se totiž člověk díky "živé kameře" ponoří do situace a tu pak až nepříjemně fyzicky prožívá spolu s táborníky. Nic tak drsného jsem ještě neviděl. A zakazuji tento film všem rodičům, zejména těm, kteří vysílají své ratolesti na letní tábory! Ono je totiž filmově - a filmově... Woo. ()
Galerie (32)
Zajímavosti (14)
- Snímek Utøya 22. juli je natočen na základě reálných svědectví a skutečností. Scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a ukazuje, jak se zachovalii v této vyhrocené chvíli. S ohledem na pozůstalé jsou charaktery filmu fiktivní. (Zdroj: Film Europe)
- Celosvětová premiéra proběhla 19. února 2018 na Berlínském IFF. (Varan)
- Prvními diváky filmu byli přeživší masakru a příbuzní obětí. Režisér do poslední chvíle počítal i s variantou, že film nikdo další neuvidí, pokud by někdo z nich řekl, že je ve filmu něco špatně. (raininface)
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Nebudu tu hodnotit nic navíc než film. Vystřílet ostrov bezbranných dospívajících dětí je brutální zvěrstvo. Trochu ale stojí za zamyšlení co se některým dětem od mala ve školách a na takových táborech vtlouká do hlav, třeba právě ve Svazu dělnické mládeže. Neměli by se věnovat jiným věcem a zájmům úměrným k jejich věku ? Sám jsem si nejen u novinového článku o jedné copaté ošklivé švédské holčičce jménem Greta Thunbergová, která sezením před parlamentem vyžadovala po vládě snížení emisí, uvědomil, že s evropskou mládeží dlouhodobě není něco v pořádku. A problém s emisemi má už chudák Grétka od svých 9 let ! Což o to emise jsou svinstvo, ale copatá byť ošklivá pubescentka má myslím ve svém věku dělat jiné věci (třeba zjišťovat jak u kluků funguje pindík) než zachraňovat planetu a blízký vesmír... Nebo ta také švédská děva Elin Erssonová jak zastavila odlet letadla aby nemohl být migráček z Iráku deportován do vlasti... Když tyhle divné aktivistky jimž je dnes dáván dospělými velký prostor ( téměř jako dospělým ) dorostou, máme tu něco jako Angely Merkelové, a když je jich víc pak začnou zavádět následně všechny ty geniální nápady v rámci EU jak něco snížit, čímž se něco rapidně zvýší, takže efekt je v nejlepším případě nula. Člověk pak i s podprůměrným IQ si se svým obyčejným selským rozumeme ťuká u všech těch zlepšováků na čelo... U tohohle filmu jsem od prvních minut cítil to co u United 93. Napětí, emoce, chvění z bezmoci těch v lese... Filmaři stáli před velmi těžkým úkolem. Natočit film o události o níž skoro každý ví. Už to není jednoduché. Druhou rovinou je etická stránka. Na tom ostrově zařvalo opravdu dost mladých lidí. Tragédie postihla mnoho rodin a tak asi nebylo snadné vyptávat se na zážitky přeživších. Ten kdo přežil asi na tento letní tábor do smrti nezapomene a určitě se mu o něm dobře nevyprávělo. Viděl jsem i rozhovor s režisérem Poppem, který věděl do jak obtížného projektu se pouští. Někteří pozůstalí prý dokonce protestovali, jiní chtěli aby film vznikl... Velký respekt před kameramanem a výkonem Andrei Berntzen, kdy na jeden zátah táhnou většinu filmu. Další respekt je před zpracováním, protože si tvůrci vystačili až na těch pár posledních minut s minimem prostředků. Stačil jim jen les, nahodilé tu vzdálené, tu blízké výstřely a sem tam pobíhající mladé lidi. Občas z dálky bolestný výkřik po výstřelu. Kamera tisknoucí se spolu s prchajícími do mokrého jehličí a s nimi se zimou a strachem třesoucí dodala divákovi dojem, že je tam také. Vrah sám se ve filmu jen mihne. Velikost ostrova, chladná voda kolem a velký počet lidí udělal z ostrova doslova smrtící past ze které skoro nešlo uniknout. O přežití rozhodovalo jako v mnoha jiných případech často jen štěstí a drobné náhody. Byl jsem zvědav i jak se tvůrci poperou se základními údaji, zda budou mít potřebu nějak dodávat filmu subjektivní zabarvení. Nic z toho jsem tam necítil, film byl byť s fiktivními postavami maximálně autentický, stroze věcný, v závěru zhodnocující jen základní data, přičemž pokud jsem si všiml Breivikovo jméno ani jednou nepadlo. Jak jsem psal výše, nehodnotím tábor mladých socialistů ani co tam dělali a o čem diskutovali, hodnotím film. A ten mi opravdu několikrát těžce zvednul tep... Muselo to tam být opravdu čiré peklo. Vidět to v kině asi by mi dlouho hučelo v hlavě... Dávám tedy za 5 hvězd. * * * * * () (méně) (více)