Toni Erdmann

Nuž ako tu už niekto podotkol: "film nie pre každého". V tomto prípade som zrejme tým "každým". Nieže by som nedokázala oceniť kvality tohto filmu, ktoré čo sa týka dramatickej stránky sú neodškriepiteľné, ale spôsob "humoru" či už Winfrieda a následne jeho dcéry je mi absolútne cudzí. Toto si musí, ale každí rozhodnúť za seba... (17.02.2017)

Velice netradiční film o odcizení a sbližování starého otce s úspěšnou dcerou. Skvěle to dokáže vystihnout prostředí. Z hlavní postavy cítíte smutek a touhu po obyčejné, klidné konverzaci. Oproti tomu všichni ti manažeři používají přesnou korporátní hantýrku, která je všude stejná. Přišlo mi, že některé situace vyzněly do ztracena a určitě to mohlo být kratší. Vrcholem filmu je týmová party u ní doma. To nemělo chybu. (17.04.2017)

Ano, je to pecka. Prvotní dojmy bezprostředně po projekci byly přeci jenom příliš rozvířené a hlavou mi kolovaly myšlenky o některých hluchých či nadbytečných scénách, které jinak nevídaně (doslova) skvělou tragikomiku neúměrně roztahovaly, ale s odstupem času se mi právě tyhle scény zdají jako brilantní oslí můstek mezi oněmi smutnými a humornými pasážemi napříč celým nepředvídatelným filmem. Jasné je jen to, že dlouho jsem se takhle od srdce nezasmál a takhle upřímně nedojal a že pouze další projekce mi pomůže odhalit, jak moc geniálním a pocitově vyváženým filmem Toni Erdmann vlastně je. Zatím to má u mě parádně rozehráno.. (28.10.2016)

Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70% (05.01.2017)

Toniho Erdmanna předcházela pověst jednoho z nejzásadnějších filmů současnosti a horkého kandidáta na vítězství v oskarovém klání, tudíž jsem k němu přistupoval s velkým očekáváním. Nutno říct, že mě tentokrát nadšené ohlasy nezklamaly, a jakkoliv bych v pomyslném klání o nejlepší evropských snímek roku 2016 upřednostnil dánský Under Sandet, Toni Erdmann je v mých očích kousek, který se vyplatí vidět a zapřemýšlet o něm. Řekl bych, že jde o nejlepší film týkající se tzv. světoobčanů, vzdělaných specialistů pracujících pro mezinárodní koncerny a měnících angažmá a lokalitu pobytu jako ponožky. Jejich postavení je výlučné a jakkoliv jsou v převážné většině dostatečně chytří, aby nedávali svou nadřazenost a přezíravost na první pohled domorodcům znát, je z filmu patrné, že s místní kulturou a obyvateli nehodlají zbytečně ztrácet čas. Otec hlavní hrdinky Winfried si uvědomuje stále zřetelnější odcizení vůči dceři, která tráví svůj život harcováním pod vlajkou významné konzultační společnosti, a rozhodne se poněkud narušit její kruhy. Jeho smysl pro recesi a taky určitý pocit, že má možná poslední šanci znovu se s dcerou sblížit, ho vede ke konfrontaci s korporátním světem lepších lidí. Střetávání stárnoucího vtipálka, upjatých byznysmanů a rumunských zaměstnanců, na které mají dopadat rozhodnutí konzultantské firmy, by mohly vést ke směsici výborných vtípků, kdy by se kino svíjelo smíchy nad trefnými zásahy ze zesměšňování korporátní kultury, ale režisérka Maren Ade to vede spíš takovým tím lehce ztrapňujícím stylem, kterým kdysi proslula česká nová vlna. Každopádně je ale o čem přemýšlet a čemu věnovat pozornost. Snad jen stopáž mi přijde přemrštěná, myslím, že snímek by se dal, řekněme, o půl hodiny zkrátit, aniž by byl ochutený o nějaký zásadní rozměr. Celkový dojem: 85 %. (02.04.2017)