Toni Erdmann

[Cannes 2016] Maren Ade přivezla do hlavní soutěže ,,malý" tří hodinový zázrak, který na novinářské projekci vyvolal hned několik vln spontáního potlesku i hlasitého dojímání se, a získal jednu pozitivní kritiku za druhou. Jen málokdo by očekával, že se autorce podaří po dobu tří hodin udržet dramatickou stavbu i narativní tah. Režisérka vkusně propojuje to nejlepší z žánrů rodinného dramatu a komedie a dlouhou metráž využívá především k rozvíjení charakteru své nezapomenutelné postavy - Tonyho Erdmanna, alter ega, které si vytvoří neúnavný vtipálek a starostlivý otec, aby se přiblížil ke své dceři a zjistit, zda pod tíhou kariéry neztratila lidskost. Mnohokrát zpracované téma Ade zbavuje klišé a díky bizarním situacím a jemné pracé s fraškou vytváří unikátní studii odcizení, která si včera získal novináře a na dnešní veřejné projekci dostane i zbytek Cannes. (20.05.2016)

„Jsi ty vůbec člověk?“ Smích přes slzy. Třetí film Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám. Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme samocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči světu, v němž žijí. Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines. Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde. Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás s předstihem připravuje na některou z příštích scén a zároveň vytváří mylná očekávání. Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného. Mrzí mě jenom jedno - nic lepšího (stejně nepředvídatelného, vtipného a zároveň smutného) už letos pravděpodobně neuvidím. Více zde. 95% (07.10.2016)

Hluboký význam, k němuž vedla proklatě dlouhá cesta. Vztah otce a dcery, jemuž tvůrci věnovali 160 minut artového času. Nebýt oslavy narozenin (a nahé Ingrid Bisu), asi by se mi dostatečně nelíbila ani jedna scéna. Začátek je divácky hodně náročný, ale navádí nás do situace, kdy se Toni objeví na večírku. V tu chvíli jsem čekal, že začne coby mentální kouč udávat rytmus všemu a všem, překope život Ines naruby, a udělá z ní nejlepší korporátní zaměstnankyni, která pak následně ovládne celý rumunský průmysl. A to se nestalo, jenomže to se dozvíte až když běží titulky. Divnější film jsem hodně dlouho neviděl. Je to naprosto autentické, citlivé, zajímavé, a taky nudné, praštěné a skandální. (01.02.2017)

Velice netradiční film o odcizení a sbližování starého otce s úspěšnou dcerou. Skvěle to dokáže vystihnout prostředí. Z hlavní postavy cítíte smutek a touhu po obyčejné, klidné konverzaci. Oproti tomu všichni ti manažeři používají přesnou korporátní hantýrku, která je všude stejná. Přišlo mi, že některé situace vyzněly do ztracena a určitě to mohlo být kratší. Vrcholem filmu je týmová party u ní doma. To nemělo chybu. (17.04.2017)

Bláznivá (tragi)komedie o (polo)šíleném bodrém fotříkovi natočená jako tříhodinový art film. Ta délka je místy dost znát, ale celkový dojem je přesto zatraceně dobrý. Po skončení v hlavě utkví nejedna pasáž, ale bezkonkurenčním vrcholem filmu je mnohaminutová sekvence teambuildingové oslavy narozenin. Něčeho tak vtipného a roztomile absurdního a mimoňského se divák v kině dočká přinejlepším jednou za 2-3 roky... 80 % (29.10.2016)