Přirozený talent

Tenhle film jsem jako malý kluk viděl snad třikrát a vždycky se mi líbil. O to jsem byl nemile překvapen, když jsem ho viděl nedávno. To, že je to dobře zrežírovaný i zahraný, o tom se nemá cenu bavit. Na sportovní film zpracovává dobře i všemožné kliše. Co mě, ale nejvíc štvalo, je, jak se vypořádalo s postavou Michael Madsena a jak nevyřešio ani nevyužilo to několikaleté pauzírování Roberta Redforda. (25.10.2008)

Snímok ma tak neoslnil, aj keď som to čakal a veľmi chcel. Možno v tom bola tá chyba. Remeselne je to za pětku, ale film je jedno veľké klišé a oproti ostatným podobne ladeným snímkom ( myslím štýlovo a nie dejovo ), akosi neobstojí. Je však akousi kinematografickou povinnosťou mať tento film rado, pretože je to milá starosvetská zábava, ktorou 80. roky oplývali. (25.04.2024)

Tohle je tak neuvěřitelně patetický a klišovitý film, který se vás za každou cenu snaží dostat emoce, až je to neuvěřitelné. Jenže je to tak skvělý film, že si mě svým pojetím naprosto získal. Je to místy tak přehnané, až je to prostě krásné. V závěru jsem ani nedutal a jen jsem sledoval, jak je to natahováno až do toho úplně finálního odpalu. Robert Redford je prostě herecký mág. (29.12.2015)

Krásný, nenáročný, odpočinkový film, který se mi zdál propracovaný do nejmenšího detailu. Ruka Barryho Levisona je patrná v každém záběru. Snad jsou některé scény na hřišti trošku přehnané, ale R. Redfordovi lze uvěřit všechno:-) Hraje tak přirozeně, že se mi zdálo jak kdyby si odskočil od odpolední kávy... Celé herecké obsazení bylo trefou do černého, obzvláště obsazení dvou nejen krásných, ale velmi dobře hrajících dam: Glenn Close a Kim Basinger. Jak nominace G. Close na Oscara tak nominace K. Basinger na Zlatý Glób byly naprosto zasloužené. Iris a Memo si byly nalíčením tak podobné, že vypadali skoro jako sestry. Výborná byla i hudba a kamera! Nenapadá mě nic co bych dodal, snad jen, že bych nevěřil, že film o baseballu, o kterém mimochodem nevím vůbec nic, mě bude tak bavit. (06.03.2009)

Sportovní bijáky to se mnou mají jako s absolutním antifanouškem koukání se na to, jak sebou na hřišti mrská někdo jiný, fakt těžký (i když zrovna baseball jsem si naštěstí jedno léto na vysoké párkrát zkusil zahrát a tudíž se v něm aspoň neztrácím); když už začnu nějaký ten zápas na plátně prožívat, musí za tím být ještě jiné kvality, v tomhle případě, lapidárně řečeno, pečlivé budování dějových oblouků i podobloučků, často sympaticky jen v nedoříkávaných náznacích pro pozorné, postupné gradování opakovaných motivů ve scénáři, obrazu i Newmanově muzice a netlačení na hrdinskou pilu, ale naopak důraz na obyčejnou, uvěřitelnou člověčinu, vedle kterého je těch pár neuvěřitelných odpalů naprosto bratelných a v pořádku – jsme přece v pohádce. A pak samozřejmě mocná skoropadesátnická identifikace se skoropadesátníkem Redfordem v roli pozdního třicátníka zabejčeně dohánějícího v životě věci, na které je i pozdní třicátník už moc starej. (08.11.2018)