Cobra Kai

It's not lame ass karate. It's Cobra Kai! Hlava nebere, jak to může být vůbec dobré; natož TAK dobré. Vždyť je to nikým nechtěné vizuálně laciné pokračování (točené pro Youtube a vycházející z oblíbené fanouškovské konspirační teorie o původním filmu) guilty pleasure kultu specifického pro jednu generaci v podobě "středoškolské soap opery s karate kopy a osmdesátkovou nostalgií". Navíc v hlavních rolích s těmi, kteří ani tehdy žádnými hereckými kvalitami (natož charismatem) neoplývali a, buďme upřímní, dnes už po nich ani pes neštěkl. Světe div se, nejen že je to dobré, je to přímo vynikající. A začíná to u toho, že ti dva dorostli v herce. Především pak ze Zabky, který uhraje i nejsložitější emoce čistě očima a charisma z něj prýští. Stejně jako Stranger Things nejsou dobré "jenom kvůli nostalgii po osmdesátkách", ale především samy o sobě, kde nostalgie je třešnička na dortu, která by to sama o sobě nespasila, tak ani Cobra Kai není dobrá díky nasazeným nekritickým fanouškovským brýlím, skrze nostalgický opar či v guilty pleasure rovině "na to, že to vychází z Karate Kida, tak to vlastně není zlé". Ano, veškeré ty aspekty (vykoupení, nostalgie, nalajnovaný syžet soubojových filmů, zaláskované strasti dospívání à la 90210, depresivní krize středního věku, chybějící otcovské vzory) celkové kvality podporují, ale není to dobré kvůli nim, ale i díky nim. Zdaleka nejlepší na tom jsou však postavy a práce s nimi. U jedné každé se pracuje s motivacemi, u každé je jasné, z čeho její činy vychází (jakkoli s nimi třeba nelze souhlasit) a aspekt "cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly", který podvratně smazává hrany z žánrově tradičního klaďas/záporák/(ne)sympaťák, je tu využíván nejlépe široko daleko. Všichni chybují, ztrácejí nervy, ale zároveň se snaží "být lepší". Což je nejlépe vidět na jin-jang dualitě a tenzi ústředního kvarteta. Výsledkem je, že postavy nejsou divákovi ukradené a díky tomu to funguje ve vážných momentech, v emočně vypjatých, ale i v častých komediálních. Tedy v rovinách, o kterých se původní sérii (ani většině seriálů) ani nesnilo. Druhá řada je uprostřed poněkud přešlapující na místě již vyřčeného, jinak stále výtečná, především díky postavám. Jakkoli už je to trochu béčko, tak uvědomělé a záměrné; speciálně pak finální hromadná bitka. Třetí řada má ke své škodě až příliš z prstu vycucaných přes koleno lámaných změn v loajalitách a celkové vaty. Ke svému štěstí má však také dosud nejvíce silných momentů a nejlepší souboje. A stále je to mrtě koukatelné, dramatické, zábavné, uvědoměle meta a chytlavé. Čtvrtá řada jde v turnajových šlépějích té první. A její největší předností je, že kromobyčejně dobře zúročuje veškeré čtyři řady ústrků, škorpení, pnutí, rozbrojů, emocí... Díky tomu každému o něco jde; ať již o ideály, pomstu, sebepoznání, uznání. Každý o něco hraje. Navíc se to i dále veze na vlně výrazně zlepšených karate segmentů samotných (choreografií i výkony ansámblu) a během finálního turnaje tomu v tomto ohledu nelze vyčíst ani ň. Pátá řada nepochopitelně odsouvá většinu postav na vedlejší kolej a věnuje se primárně dospělákům (včetně konfliktů na katany apod.). Co hůře, většina postav z předchozích sérií si k sobě našla cestu čili veškerá pnutí jsou v háji. Tato řada má tendenci na podzápletky na jednu dvě epizody, na které se pak zapomene. Finále je přehlídka "nevíme jak dále, tak jednu každou postavu necháme dělat činy a rozhodnutí, která by nikdy neudělala a pro které jsme si nepřipravili cestu". A co je na tom vůbec nejhorší? Stal se z toho fanservis. Ano, ten to byl celou dobu, ale s citem i mírou a především směrem k původním filmům, nikoli sebestředně k předchozím řadám. Ovšem Silver je záporák k pohledání, postavy stále sympatické a otevřená vrata pro (snad již) finální řadu nesporně nosná. Není to špatná řada sama o sobě. Pořád je to zábava mixující emoce, motivace a karate-přes-držkovanou. Je špatná "pouze" v kontextu seriálu. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 | S5: 3/5 | (06.09.2020) (méně) (více)