Dubček

Film Dubček: krátka jar, dlhá zima pojednáva o významnom období v dejinách Československa. Úvod filmu je venovaný počiatku roka 1968, kedy už bol vo funkcii prvého tajomníka ÚV KSČ Alexander Dubček, postupne mapuje jeho snahu o zavedenie socializmu s ľudskou tvárou, jeho rozhovory s Leonidom Brežnevom a nakoniec sa dostáva až ku dňu 21. augusta 1968, kedy došlo k vstupu vojsk Varšavskej zmluvy na územie Československa. Počnúc týmto dňom je vo filme trefne vyobrazená morálna dilema Alexandra Dubčeka o rozhodnutí podpísať tzv. Moskovský protokol a de facto tým schváliť prítomnosť cudzích vojsk na území Československa a potvrdiť nástup obdobia normalizácie spojeného so snahou o zrušenie akýchkoľvek reformných snáh o demokratizáciu komunistického režimu v ČSFR. Vo filme sa taktiež dozvedáme o tom, akú významnú úlohu v celom tomto procese zohrali osobnosti, ako boli Vasiľ Biľak, Gustáv Husák či František Kriegel. Výkony hlavných postáv sú presvedčivé, prostredie je komorné a skvelo naaranžované, čo potvrdzujú aj archívne zábery z daného obdobia. Pre každého, komu nie sú ľahostajné dejiny nášho národa je tento film povinnou jazdou. Tých 85 minút totiž zbehne ako voda a človek si po dosledovaní filmu uvedomí, akú hodnotu má v súčasnom svete sloboda. (19.09.2018)

Za mna dobre. Ludia davno pozabudali alebo skor pomaly ani len nezazili, s cim sa boril socialisticky chudak. Mali by sme si viac vazit slobodu, za ktoru tolko ludi bud priamo vycedilo vlastnu krv, alebo aspon zaplatilo zivotom pri lopate. Nasi v strane neboli a mali sme z toho vsetky decka prusery az do dospelosti. Dnes maju deticky ine problemy: vyber telefonu, mejkapu a pohlavia. 4* v pohodicke. (20.07.2022)

Co mi zde hlavně chybí (kromě toho, že pro nedostatek peněz davové scény hraje pět lidí), je ona hlavní linie uvažování tehdejší naší elity - naprostá priorita je být komunistou, a teprve potom představitelem národa a státu. Právě z tohoto vnitřního a nepřekročitelného přesvědčení pramenila neschopnost těchto quasi vládců chovat se jako skuteční vládci své země. Kdyby takoví byli, museli by hned po první Brežněvově výhrůžce: nebudeš-li konat ty, budu konat já, vyhlásit mobilizaci. Možná by pak ani nepřijeli. Do Jugoslávie a Rumunska se také neodvážili. A kdyby i ano, nezdědili bychom dvacet a pohříchu i mnohem více let hanby. Právě o tom by podle mého měl film o Dubčekovi být, ale tento nebyl. (25.08.2018)

Po pečlivém zvažování jsem dal nižší hodnocení. Z mého pohledu jde dost o zklamání. Celý film je takový mdlý, je postaven na jednáních v Moskvě. A něco takového jsme už viděli v Českém století. Dále je nám ukazována zvláštní kombinace nových a dobových záběrů. Z nich je dost patrně, že je velká nevyváženost herců. Na jedné straně se řada lidí povedla. Dubček, Smrkovský nebo Černík. Na druhé člověk musí přemýšlet, koho vidí. Je to Brežněv? Svoboda? Husák? Jakoby to byl úplně někdo jiný. (21.08.2018)

Po shlédnutí filmu přichází srovnání s filmovým Masarykem. Jenže na rozdíl od Masaryka je Dubček evidentně z levnějšího kraje…což nemusí být nutně na škodu. Neotřelí herci tu rozjíždí zřejmou divadelní formou politické čachry roku 1968, nad kterými dnes zůstává rozum stát. Uznávám, že Saša Dubček pro mě byl velkou neznámou. Obecná fakta v takové situaci neznamenají víc, než nic, a tak jsem sledoval každý dialog a vnímal každou postavu, aby mi neutekly nějaké souvislosti. Ty samozřejmě utíkaly, protože toho ve filmu je hrozně moc. Na druhou stranu jsem si o Dubčekovi dokázal trošku udělat obrázek. Komunista, leč z toho lepšího ranku. Jen nedokážu pochopit, proč tak, milý a vstřícný člověk, věří v idey politického směru, který o dvacet let dřív znárodní hospodářství a o deset let dřív například zničí Miladu Horákovou. To úplně nechápu a musím říct, že větším hrdinou pro mě byl František Kriegel, o kterém se nikde nemluví, ale přitom byl jediný, který nepodepsal moskevskou smlouvu s předpokladem, že v tu ránu se mu může stát cokoliv. Čímž neříkám, že Dubček udělal zle, když ji podepsal. Ve výsledku by mu stejně nic jiného nezbylo. Ostatně jako Háchovi, který si do Mnichova jel vyposlechnout, jak mu Hitler zabírá zemi a přitom se k dialogu ani nedostalo. Po filmařské stránce jsem tedy byl více než spokojený. Komornost a divadelnost k takovému příběhu prostě patří. Nedá mi ale, abych se u takového filmu nevyjádřil ke komunistům. K té svoloči a verbeži, která to veškeré zlo způsobila. Dubček může být sebelepší člověk, ale to nic nemění na tom, že to co tady komunisti s naší zemí udělali, to tu rezonuje i mezi lidmi v dnešní době. V závěrečné scéně měl vlastně i pravdu. Rusové se zachovali před padesáti lety tak, že jim to ani v nadcházejících padesáti letech půlka Evropy nezapomene. (22.08.2018)