Ať žijí duchové!

Nostalgie je pěkná mrcha. Tenhle filmík jsem viděl kdysi kdysi dávno a mockrát, ale od té doby jsem vyrostl a nějak mi na něj nezbyl čas. Ale protože mi na něj zbyly krásné vzpomínky, koupil jsem si jej na DVDčku (které mě překvapilo slušnou nabídkou bonusů, to se u nás moc nevidí). Jenže... dnes už přece jen od filmu očekávám víc než pionýrskou agitku s písničkami (pionýra jsem už jaksi nestihl a ty kecy kolem jsem tehdy taky nějak nevnímal). Největší překvapení mě ale postihlo u písniček - celou dobu jsem si myslel, že v Leontýnčině písni se zpívá Dunky, Žalky... (21.12.2007)

Příběh slabý, ale kvůli Svěrákovým písničkám a dialogům to za to stojí. Taky zahraný je ten film pěkně. A při chřipce pomáhá. (Po další úvaze musím přiznat, že důvody, proč se mi tento film navzdory svému pionýrskému námětu líbí, jsou ještě méně racionální a ještě subjektivnější: mám prostě rád smutnou Leontýnku a její dumky žalky.) (13.02.2009)

Nedoceňovaný režisér Oldřich Lipský natočil ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem, sice doceňovaným, ale občas i podceňovaným českým scénáristou mezinárodního věhlasu skvělou pihádkovou komedii ze současnosti. Asi to nejtěžší, co se v tomto subžánru hraného filmu vůbec udělat dá. Všechny složky filmu jsou vzácně vyrovnány, nechybí ani náš proslulý černý humor, vyzvednout jednu hereckou kreaci znamená zavrhnout ty ostatní. Duše zřídkakdy pookřeje jako při i po zhlédnutí tohoto nadčasového klenotu naší národní kinematografie. Klenotu, který by mohl - nebo měl být - zajímavý i pro zahraničního diváka. (28.12.2007)

Ze záhadného důvodu jsem se této pohádce velice dlouho vyhýbal. Nějak jsem tušil ve vzduchu hroznou sračku. Opak byl pravdou. Rozhodně se jednalo o jednu z nejlepších českých pohádek, které kdy byly mému oku dopřány. Hlavním parametrem, díky kterému bylo mé spokojenosti učiněno za dost byl rozhodně velice chutný humor. Je cítit, že je pod filmem podepsán Zdeněk Svěrák a některé hlášky jsou vskutku legendární. Překvapivě dobře si vedli i dětští představitelé vedle těch úžasných dospělých. Tradičně skvělá byla hudba Jaroslava Uhlíře. Tento snímek se zkrátka vydařil. Kdo si myslí, že ne, tak ten je samozřejmě píča a měl by se nad sebou hluboce zamyslet. (14.07.2018)

Tento film (a jemu podobné) jsem jako kluk ho nikdy neviděl, protože nadšená mládež, budující kolektivně světlé zítřky - to jsem nesnášel už jako kluk. Mé děti se na to dívat chtějí, takže jsem jim to sehnal a pustil. Děti si z příběhu vybírají až naivně milý příběh a pobrukují si u toho snadno zapamatovatelné písničky. Mé trauma však zůstalo. Z mého pohledu jde o angažovanou agitku, využívající či spíše zneužívající dětský motiv, k adoraci kolektivního myšlení, bezbřehého nadšení a oslavy budování, ať už to smysl má nebo ne. Vysloveně nepříjemné je přivlastnění si zříceniny hradu formou diktátu (ve dne náš, v noci Váš), přičemž k vyjednávání je vlastník přinucen a jsou mu vnuceny podmínky, které by jinak nepřijal (scéna, kdy Sovák nechce přistoupit na uvedenou podmínku, spadne do díry a mládež ho z díry vytáhne jen tehdy, když bude souhlasit...). Paralela s chováním KSČ v období jejich vlády, je zde zřejmá. Nezlobte se na mě, ale tohle je doslova odporné. Dětem film hanět nebudu, ale až trochu poberou rozum a zeptají se, povím jim to bez servítek. (24.03.2013)