Haškovy povídky ze starého mocnářství

Povídky dosti proměnlivé kvality, první dvě mi přišly natahované, založené na kratších povídkách, které ždímají. Ovšem od okamžiku, kdy se na scéně objeví ve třetí povídce Marvan, přichází pověstná Haškova vtipnost a s ní úsměvné příběhy, protože nejen Tenkrát, ale i knedlíkový příběh splňuje nejvyšší kritéria chytré zábavy. (23.11.2013)

Na předloze je žel velmi znát, že ji Hašek psal vysloveně jenom jako "chlebovku" za niž dostane příslušný honorář. K tomu je navíc potřeba přidat ideologický náboj padesátých let, aby člověk pochopil proč je ten film tam slabý. Na druhou stranu zde zdánlivě paradoxně září řada skvělých herců. Vetchý děj jim totiž dal obrovskou možnost zcela volně improvizovat a projevit tak svůj komediální talent, což tento film tahá z šedého průměru. Lepší tři hvězdičky... (10.09.2006)

Jedna z komedií, které se neokoukají. Zvlášť ta první povídka o knížeti pánovi (koho pak mi ten kníže připomíná), jak vařil chudým dětem polifku. Smolík je nepřekonatelný a Vojta mi skvěle přizvukoval.Druhá povídka má hlavně výbornou pointu, třebaže čtenáři Haška znají volbu obecního strážníka v Mejdlovarech velmi dobře. Opět skvělí Pivec, Plachý a Řepa. Klasická povídka o panu Tenkrátovi, který musel jako úplatek za své povýšení vzít si zbouchnutou dceru pana šéfa, už tolik nevyzněla. Konečně Eman Fiala jako ministrant a Filipovský jako vězeňský kněz, který chtěl taky stávkovat... Taková drobnost - v té povídce z Mydlovar se mi líbilo, jak se tučný jemnostpán rád sytil... Však na církev měl Hašek taky spadeno. Co by napsal k dnešku, to by mu nikdo neuveřejnil... (18.04.2016)

Patrně nemá širší smysl polemizovat o Haškově literární nadproduktivitě, která se musela logicky odrazit i na kvalitě často improvizovaných a svým způsobem náhodně sesmolených textů, jimiž si zajišťoval existenční status. Na druhé straně je nutné přiznat Haškovým povídkám charakteristický rukopis, utvářený znechucujícím stanoviskem k rakousko-uherské monarchii, výborně karikující mentalitu měšťanské společnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejíž banalitní a pletichářské tendence okupují v nemalém měřítku i současnost. Jak jinak si lze vysvětlit nadčasovou aktuálnost příhody nazvané Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, kde o pomyslném výběrovém řízení na místo venkovského policajta rozhodují úplatky, pokoutní intriky a vzájemné vlichocování, podobně jako se v povídce Polévka pro chudé děti pokouší degenerovaný šlechtic velkodušně vyhovět dobročinnému účelu, aniž by si uvědomoval směšnost celé, fiaskem zakončené situace. Nepominutelným a v rámci hrané tvorby padesátých let poměrně zásadním faktorem zůstává celková absence tzv. povídkových filmů, jejichž trend se v Československu v protikladu se světovou kinematografií začal objevovat až v poválečném období (prvním filmem tohoto typu byly Fričovy Čapkovy povídky). Samozřejmě, realizaci byla věnována nemalá pozornost vládnoucích špiček, které usilovaly o plnohodnotné naplnění Haškova úmrtního jubilea, ovšem o celkové absurdnosti nejlépe svědčí původní (a vzápětí jednohlasně odmítnutý) pracovní název Býval svět jako květ (v německy mluvících zemích byl film promítán pod názvem Gute Alte Zeiten / Staré dobré časy). Naprostého maxima dosáhly výkony plejády vynikajících hereckých osobností, kteří se v rámci svých miniaturních drobnokreseb vyšplhaly až na pomyslný herecký Olymp. Výborně odstíněné tu jsou jednotlivé typy klasického herectví; Smolíkův portrét dětinského knížepána nebo Fialova vězeňská kreace uzavírají mohutnou pyramidu, podpíranou zčásti Peškem, Marvanem, Vojtou, Pivcem, Plachým, Záhorským, Filipovským, Baldovou, Šejbalovou a dalšími. Připočteme-li k již jmenovaným veličinám jistě nemalý umělecký vklad tehdy mladého Oldřicha Lipského, vzhlíží k nám důstojný a dnes stěží překonatelný pomník Haškova génia, směřovaný svým nesmlouvavým satirickým tónem nejen k odkazu minulosti, ale především k úsvitu budoucnosti. (09.10.2010)

Z Haškovy tvorby považuju za nejslabší dílo Švejka, zatímco za absolutní špičku Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, které čtu pořád dokola a dokola. Povídky jsou tak průměr, některé skvělé, zvláště ty poválečné, většina průměrných, celkem dost slabých. Všechny se vyznačují velmi těžkou zfilmovatelností, což se projevilo i zde. Přenesené na plátno se jeví jako zdlouhavé, navíc se z nich vytratilo kouzlo, pokud tedy papírový originál vůbec nějaké měl (tím myslím zejména Utrpení pana Tenkráta, která se v písemné podobě řadí k těm nejlepším). (16.01.2016)