Haškovy povídky ze starého mocnářství

Nikdo jiný tak perfektně nezachytil lidskou povahu jako Jaroslav Hašek. Jeho nejslavnější Švejk budiž příkladem. Ale nebyla to pouze tato postava. Jaroslav Hašek má na svědomí spoustu povídek, jejichž kouzlo je v mnohem kupodivu poplatné i dnes. Svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko,-filozofickými přesahy ve svém díle naprosto předčí očekávání. Myšlenky povídek a danou atmosféru se pokusili v roce 1952 zachytit filmaři a buď jak buď, povedlo se. Vyrobili povídkový film obsahující čtyři povídky, jejichž obsah a satirický nadhled by mohlo závidět i Divadlo Járy Cimrmana. A není to pouze zásluhou scenáristů Ivana Oswalda a Karla Feixe, kteří povídky výborně přepsali do filmového scénáře, či režiséra Miroslava Hubáčka, který naprosto věrně zachytil atmosféru všech povídek, ale hlavně všech herců, kteří pochopili charaktery svých postav a zcela podle představ Jaroslava Haška je zahráli. Tohle je filmové dílo, které se již nikdy nepodaří zopakovat. (27.03.2023)

"Sníst to Oni milostivá paní, tak už určitě chcípli!" :D Miluju Haška!! Každá z povídek zde uvedená je totální nářez a každá trefně vystihuje charaktery postav a postaviček, navíc dokonale zahranými naší tehdejší hereckou elitou. Tohle je fakt palba co tam herci předvádějí! Nemá cenu je jmenovat, tady každý válí na sto dvacet procent! Doba je zachycena taky dokonale, myslím, že nic lepšího od Haška zfilmováno nebylo (snad jen s výjimkou Švejka). Tohle je zkrátka dokonalost! Haškologové musejí být nadšeni! Jedinou chybu spatřuji v tom, že to strašně rychle uteče a já bych chtěl víc, víc, víc! Čtyři povídky jsou málo. Zde jsou jejich názvy : Polévka pro chudé děti, Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, Trampoty pana Tenkráta, Vzpoura trestance Šejby. Moc rád bych se někdy v budoucnu dočkal filmu v restaurované verzi, nebo kdyby ho aspoň některá televize (např. ČT3) odvysílala v HD kvalitě. Zatím se tak ještě ani jednou nestalo. (01.10.2021)

Patrně nemá širší smysl polemizovat o Haškově literární nadproduktivitě, která se musela logicky odrazit i na kvalitě často improvizovaných a svým způsobem náhodně sesmolených textů, jimiž si zajišťoval existenční status. Na druhé straně je nutné přiznat Haškovým povídkám charakteristický rukopis, utvářený znechucujícím stanoviskem k rakousko-uherské monarchii, výborně karikující mentalitu měšťanské společnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejíž banalitní a pletichářské tendence okupují v nemalém měřítku i současnost. Jak jinak si lze vysvětlit nadčasovou aktuálnost příhody nazvané Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, kde o pomyslném výběrovém řízení na místo venkovského policajta rozhodují úplatky, pokoutní intriky a vzájemné vlichocování, podobně jako se v povídce Polévka pro chudé děti pokouší degenerovaný šlechtic velkodušně vyhovět dobročinnému účelu, aniž by si uvědomoval směšnost celé, fiaskem zakončené situace. Nepominutelným a v rámci hrané tvorby padesátých let poměrně zásadním faktorem zůstává celková absence tzv. povídkových filmů, jejichž trend se v Československu v protikladu se světovou kinematografií začal objevovat až v poválečném období (prvním filmem tohoto typu byly Fričovy Čapkovy povídky). Samozřejmě, realizaci byla věnována nemalá pozornost vládnoucích špiček, které usilovaly o plnohodnotné naplnění Haškova úmrtního jubilea, ovšem o celkové absurdnosti nejlépe svědčí původní (a vzápětí jednohlasně odmítnutý) pracovní název Býval svět jako květ (v německy mluvících zemích byl film promítán pod názvem Gute Alte Zeiten / Staré dobré časy). Naprostého maxima dosáhly výkony plejády vynikajících hereckých osobností, kteří se v rámci svých miniaturních drobnokreseb vyšplhaly až na pomyslný herecký Olymp. Výborně odstíněné tu jsou jednotlivé typy klasického herectví; Smolíkův portrét dětinského knížepána nebo Fialova vězeňská kreace uzavírají mohutnou pyramidu, podpíranou zčásti Peškem, Marvanem, Vojtou, Pivcem, Plachým, Záhorským, Filipovským, Baldovou, Šejbalovou a dalšími. Připočteme-li k již jmenovaným veličinám jistě nemalý umělecký vklad tehdy mladého Oldřicha Lipského, vzhlíží k nám důstojný a dnes stěží překonatelný pomník Haškova génia, směřovaný svým nesmlouvavým satirickým tónem nejen k odkazu minulosti, ale především k úsvitu budoucnosti. (09.10.2010)

Zpracováním nebo dějem žádná povídka vyloženě nevyniká, všechny čtyři jsou v tomto ohledu příjemně vyvážené. Třetí příběh se ovšem chlubí skvělým hereckým obsazením (jakmile Jaroslav Marvan a Zdeňka Baldová hrají manželskou dvojici, je to sázka na jistotu, no a k nim si ještě přidejte další neodolatelnou tragikomickou figurku Ladislava Peška) a ze čtvrtého přímo trčí výborný výkon úžasného Emana Fialy. Hašek by měl radost. (01.10.2017)

Zfilmované čtyři povídky Jaroslava Haška, mezi nimiž jak v písemné, tak ve filmovém zpracování vynikají Trampoty pana Tenkráta. Zde je to třetí povídka. Tenkráta hraje Ladislav Pešek a hraje ještě většího ňoumu než v knížce. Tady se do svatby nechal dovléct. Nejlepší byl když vytahoval vlas z dortu. Podle mě je to jediná zfilmovaná povídka, na kterou se dalo dívat a bavila mě. Ty ostatní i vlivem stáří filmu už jsou slabé. V první povídce vyniká pouze František Smolík v roli knížete, a to tím jak se snaží mluvit česky s německy přízvukem. Druhá povídka je podle mě ta nejslabší. Zapůsobí v ní jen Jiřina Šejbalová, a to tím jak je narvaná v šatech, ze kterých jí málem vypadnou prsa. A poslední čtvrtá povídka je o odsouzeném Emanu Fialovi, který dostal tři roky za to, že ukradl chleba a teď nechce ministrovat. Zajímavá je jen ta krádež, když stál před obchodem a rozmýšlel se, zda má ukrást chléb či ne. [861. hodnocení, 33. komentář, 74%] (03.10.2019)