„Marečku, podejte mi pero!“

Nesmrtelná komedie s nesmrtelnými hláškami a též nesmrtelnými hereckými výkony. Přitom nejde jen o pár perliček v dialozích, kompletní struktura filmu je více než důstojným "pokračovatelem" prvorepublikových komedií ze školního prostředí. Vlastně se dá říct, že se zde sešlo několik výborných herců na vrcholu s režisérem, co prožíval zlaté údobí také v sedmdesátých letech. Jako ukázkový produkt naší kinematografie znamenité. A normalizační podtext nevidím. Oficiálně... (18.09.2005)

Oldřich Lipský měl vždy cit na skvělé komedie a Mareček je můj splněný sen. Školní lavice – ty já rád. Dokonalý humor, kultovní řada neskutečných hlášek a především herecký koncert několika velikánů, přičemž Jiří Sovák dokonale exceluje! Má osobně nejhýčkanější česká komedie, na kterou nedám ani po 30 letech dopustit a vždy si ji rád pustím a vždy se u ní krásně pobavím. Holt vidět Svěráka a Smoljaka v jedné lavici se taky vždycky nepoštěstí. [Přesná stopáž: 91 min] (04.06.2005)

Stále živý, stále hravý, stále kultivovaný a stále úsměvný odkaz cimrmanovské dvojice je jedním z nejlepších filmových děl novodobé domácí kinematografie sedmdesátých let. Je skutečně pozoruhodné, čím si diváky již několika generací MAREČEK získal. Snad proto, že v reálném životě se stále setkáváme s řadou takových Kroupů i Hujerů. Dnes již legendární herecké obsazení stálic českého divadla a filmu doplňuje i skvostný epilog prvorepublikového epizodisty Václava Trégla s nezapomenutelným výrokem "Tak je to dvojka, maminko! Jdeme." Ovšem stejně jako řada mých spolukomentátorů i já musím konstatovat, že méně televizních repríz by kvalitě filmu neuškodilo. Naopak. (05.10.2008)

Není velkých a malých témat, jsou jen velcí a malí tvůrci, chtělo by se s nadsázkou zvolat při zhlížení klasické české veselohry, kterou také začala pronikat neopakovatelná poetika Cirmanů do naší národní kinematografie. Skeče a někdy i tříšť skečů, jak lze také charakterizovat tento kabaretizující přístup, tu tvoří přirozenou součást syžetu a zdánlivě diletantní cimrmanovské herectví Lipského režie organicky skládá s tím "kukátkovým" těch ostatních. Co divadla rozlučuje, to film spojuje - i tak lze charakterizovat Lipského úspěch. Přispívá k němu i to, že základem řetězu veseloherních scén je "vážné" - lépe by bylo říci věcné - téma. Dálkové studium pokročilejší střední generace se ukazuje jako zvlášť inspirativní. Podařilo-li se zvládnout tuto výchozí výzvu, přímo řetězce zlidovělých výroků a nezapomínaných scén, provázené výbuchy spontánního smíchu, připadají jako přirozené a jaksi spontánní vyznění toho všeho. Tato zdánlivá lehkost je neklamným znakem každého velkého umění. V tomto případě umění, které je jedním z vrcholů našeho hraného filmu vůbec, napříč jeho stoletou historií. (30.12.2007)

Československí tvorci dôb dávno minulých mali schopnosť natočiť legendárne vianočné komédie, v druhom slede tie, čo sa vysielajú na veľkú noc a Oldřichovi Lipskému sa podarilo dokonca natočiť komédiu, ktorá sa stala konco- augustovou televíznou klasikou. Klobúk dole. V Lipského filme znova všetko perfektne funguje, scenár, réžia, herci, nesmrteľné hlášky. Takže nebudem písať znova to, čo pri každom jeho druhom filme, videli sme predsa všetci 10x, 10x ešte uvidíme a poznáme to naspamäť, ako najobľúbenejšiu básničku zo strednej školy. Ja si už vlastne na žiadnu nespomínam:). (14.08.2012)