„Marečku, podejte mi pero!“

Oldřich Lipský měl vždy cit na skvělé komedie a Mareček je můj splněný sen. Školní lavice – ty já rád. Dokonalý humor, kultovní řada neskutečných hlášek a především herecký koncert několika velikánů, přičemž Jiří Sovák dokonale exceluje! Má osobně nejhýčkanější česká komedie, na kterou nedám ani po 30 letech dopustit a vždy si ji rád pustím a vždy se u ní krásně pobavím. Holt vidět Svěráka a Smoljaka v jedné lavici se taky vždycky nepoštěstí. [Přesná stopáž: 91 min] (04.06.2005)

"Marečku, podejte mi pero!" je jedna z tých starých, dobrých českých komédií, ktorá si naozaj zaslúži najvyššie hodnotenie. Repliky a dialógy z tohto filmu, v Čechách, ale i u nás na Slovensku, už takmer zľudoveli. Perfektná réžia skúseného Oldřicha Lipského, skvelé herecké výkony všetkých zúčastnených hercov a príjemný humor robia z toho snímku päťhviezdičkovú záležitosť. Videl som ho už mnoho krát a stále sa mi páči. Stále sa dokážem pri ňom s chuti zasmiať. Takže musím dať plný počet hviezdičiek. „Hujer, metelesku blesku!“ ***** (06.01.2013)

Cestu do hlbín duše obstarožného školákov v roku 1976 realizoval Oldřich Lipský podľa neskutočného scenára Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Stará dobrá klasika, snáď najlepšia komédia sedemdesiatych rokov. Nezabudnuteľné hlášky, výborné herecké obsadenie. Je až na počudovanie, že do toho išiel aj František Kovářík, rolou starého profesora. Keď som pozeral na jeho vek, nezostáva, než mu vystrúhať poklonu. Ten film je večný! (09.12.2012)

Nesmrtelná československá komedie plná hlášek, které zlidověly. Snad nejlepší Jiří Sovák, co jsem viděl (to stejné samozřejmě platí pro pana Lohninského). Onehdy jsme měli za domácí úkol recitaci nějaké Nerudovy básně, není těžké uhádnout, že většina třídy si vybrala Písně kosmické. "Podívejte se, já vám tam teda chodit budu, ale jsem tam podmínečně, to jsme si řekli jasně a běda vám, běda VÁM! jestli mi to nepude." (16.12.2007)

Především svou poctivostí převyšuje Lipského komedie o studentech večerní školy naprostou většinu soudobých snímků, které se různou měrou přizpůsobily normalizační bezbarvosti a mnohdy jen film imitovaly. Již originální kompozice humorných interakcí, prokreslených důvtipnými detaily, a nedějových sekvencí, jakoby vystřižených z grotesky, (které korunuje fantaskní epilog z „plně automatizované“ fabriky) jitří divákovu pozornost a nenechává jej, aby uvykl nastavenému tempu. A ani po letech neodpuzuje civilní rámec, který oba scénáristé dekonstruovali s břitkou satiričností, aniž by se uchýlili k hyperbolám a stylovým deformitám: svůj díl dostává především fráze bující v řeči funkcionářů, ale i teatrální projevy v intimní komunikaci nezůstávají zkrátka. Zato školní svět vykoupil tento film z jeho nesnesitelné reality: naprostá většina scén zesílila intimitu zdejších interiérů – tma za okny a teplým světlem zalité učebny a chodby navozují dojem znovunalezeného dětství s jeho veskrze pozitivními momenty. Netřeba pochybovat o hlavních motivací tohoto nostalgického gesta: pramení z okamžiku návratu, který v staronových studentech obnovuje jejich dávné žákovské návyky, což se pochopitelně stává živým zdrojem čerstvé komiky. (22.02.2024)