Zelig

Nikdy jsem nevedl seminář o masturbaci, patrně nejsem ani mnohonásobný bigamista, neusiluji o světový rekord v přeletu přes Atlantický oceán hlavou dolů, nedostal jsem nabančeno od Papeže, nerušil jsem strejdu Hitlera při projevu a pokud vím, tak mi ku-klux-klan nenabízí exkluzívní pobyt na kříži ani za mé evidentní židovství, černošství či indiánství. Do dneška jsem to všechno nepovažoval za důležité, ale možná bych s tím měl něco udělat, protože Zeligův životopis je skutečná výzva pro teoreticky chrabré muže, kteří v životě ještě nic nedokázali. (25.11.2012)

Smrť, dane a každý rok ďalší film Woodyho Allena, tak nejako vyzerajú istoty súčasnosti. Woody Allen je fenomén, ktorý svojim dielom ostro rozdeľuje divákov na nadšených obdivovateľov a nezmieriteľných odporcov. Videl som pomerne málo jeho filmov a zatiaľ patrím skôr do tej druhej skupiny. Zelig má originálny nápad (dávno pred Forrestom Gumpom) a výborné technické riešenie. Bohužiaľ to je všetko. Okrem toho je tam už prítomný iba Allenov egocentrizmus, problémy psychotika a po pár minútach aj nuda. Aký rozdiel oproti českému Happy endu, kde tiež bol na začiatku originálny nápad. (17.09.2010)

Zamyšlení nad vlivem společnosti na jedince. Zelig byl od mládí bit svým otcem, otce byla matka, celou rodinu bili sousedé atd. Společnost se obrací zády ke svým vlastním plodům. To vedlo u Zeliga k permanentní přetvářce. Dokáže vyjít s každým, jelikož se změnil v jakéhosi chameleóna. Psychické strádání ho dovedlo až k fyzickým transformacím. Zelig je schopen změnit se v černocha, tlouštíka, Ira i rabína. Je schopen budit zdání, že rozumí tajům psychologie i medicíny. Jeho vlastní osobnost se ztrácí ve snaze zalíbit se, stát se přijímaným členem společnosti. To ho dovede až do nacistického Berlína, a to i přes to, že je ve skutečnosti demokratem. G.B.Shaw řekl: „Rozumný člověk se přizpůsobí světu; nerozumný se naopak tvrdošíjně snaží přizpůsobit svět sobě. Veškerý pokrok proto závisí na nerozumných lidech.“ Zelig je extrémním příkladem Shawova „rozumného člověka“. Je příkladem současného člověka, který přejímá informace pouze z komerční televize, nemá si vlastní názor, je částí davu. Není individualitou. Nevytváří nové hodnoty. Přizpůsobuje se. V Zeligovi Woody Allen varuje před celospolečenskou otupělostí (a to byla teprve 80.léta!!!), a je tedy asi jeho nejzávažnějším filmem. I přesto je tu humor, na který jsem od Woodyho zvyklí, dokonce bych řekl, že někteří lidé si ten závažnější tón ani neuvědomíNa filmu překvapí forma jakéhosi pseudokumentu, střídají se tu hrané pasáže, fotky i dobové týdeníky. Tedy trochu neallenovský Allen v nejlepší formě! (23.01.2006)

Určitě chvályhodný pseudodokumentárně pojatý kousek, který posunuje Allenovu práci zase o krok jinak a který pomocí věrohodných postupů vytváří alternativní historii pomocí mimořádné osobnosti – lidského chameleona Leonarda Zeliga. Přizpůsobit se všemu a zapadnout všude je fajn, stejně jako celý Allenův nápad, jen kdyby přišel jiný večer, než ve který jsem se po disku natáhl. Tři až čtyři.. (10.07.2013)

Určitě se jedná o zajímavý a originální počin. Postava Zeliga až zase tak zajímavá není, ale Allen dokázal přesvědčit, že i z takového nejasného polonámětu dokáže vykřesat hodně dobrý film. Ač bych nečekal, že to někdy napíšu právě o filmu tohoto režiséra, líbí se mi na něm zejména jeho technologcká dokonalost. Staré záběry opravdu působí archivně a obdobně je tomu i se zvukem, který krásně šumí. V drtivé většině jsou tyto efekty dodělávány postrpodukčně, což působí dosti uměle, Zelig je v tomto směru dokonalý. Bohužel, tím že se Allen rozhodl pro natočení příběhu ve formě dokumentu, vzdal se své nejsilnější zbraně a to dialogů. Zbylo na ně místo jen v pár scénách a to je u tohoto filmaře škoda. S tohoto důvodu mě film neoslovil tak jako jeho jiná díla, ale čtyři hvězdičky dávám s uznáním. (25.03.2011)