An Inspector Calls
Režie:
Aisling WalshKamera:
Martin FuhrerHudba:
Dominik ScherrerHrají:
David Thewlis, Miranda Richardson, Ken Stott, Chloe Pirrie, Kyle Soller, Finn Cole, Patricia Winker, Sophie Rundle, Lucy Chappell, Wanda OpalinskaObsahy(2)
Anglický průmyslník pořádá večeři u příležitosti zasnoubení dcery s perspektivním mladým mužem. V domě se však neočekávaně ohlásí policejní inspektor s tím, že před třemi hodinami zemřela v nemocnici dívka, kterou všichni znali a mohli mít na její smrti podíl... Nová stylová adaptace nadčasového mistrovského díla spisovatele J. B. Priestleyho se odehrává v roce 1912 během rozkvětu průmyslového věku. V napínavém, mysteriózním příběhu, který proběhne během jediné noci a je zároveň tvrdou kritikou třídní společnosti, figuruje prosperující rodina Birlingových. Tu nečekaně navštíví inspektor Goole vyšetřující sebevraždu mladé dívky, jež pracovala v továrně pana Birlinga. Inspektor Goole nekompromisně vyslýchá jednoho člena rodiny po druhém a zjišťuje, že mrtvou každý z nich znal a navíc mohl sehrát významnou roli v jejím tragickém konci. Během vyšetřování vyplouvají na povrch kruté činy, necitelné skutky i temná zahanbující tajemství, která hrozí, že rozervou rodinu Birlingových na kusy a navždy zničí její dobrou pověst. (TV Prima)
(více)Videa (1)
Recenze (79)
Detektivka ze staré školy, ve které inspektor po většinu stopáže konfrontuje rodinu z vyšších vrstev s příběhem, jenž stojí za sebevraždou mladé dívky. Vlastně nic převratného, ale díky naprosto preciznímu scénáři, výbornému hudebnímu podkladu a takřka dokonalým výkonům všech zúčastněných je An Inspector Calls nevšedním zážitkem. Snad jen to závěrečné sociální moralizování bych dokázal oželet, ale s koncem přišel i překvapivý prvek mysteriózna, takže se ten levicový výlev dal odpustit. 90% ()
Ustredni dej se odehrava v jedne mistnosti, kde veceri snobska rodina. Vecere je narusena prichodem zahadne postavy komisare, ktera vysetruje spojitost rodiny a zasebevrazdene divky. Ostatni dejove souvislosti jsou predkladany flashbacky. Jedna se tak o konverzacni drama az s divadelni atmosferou. An Inspector Calls (nastesti) neresi nejaky hlubsi socialni kontext a rozhodne se nesnazi moralizovat stylem "snobum vsechno projde, chudaci obycejni lide". Vysledna pointa pak obsahuje nekolik logickych lapsu a posouva film spise do zanru "mysteriozni". POSLEDNI SLOVO: Neni to nic dechberouciho, ale celych 86 minut film udrzi napjatou atmosferu. 4/5* ()
Opäť raz priveľké očakávania kvôli premrštenému hodnoteniu na CSFD. Aj keď treba uznať, že atmosféru to malo veľmi dobrú a nechýbalo tomu potrebné napätie, ale koniec koncov, celá táto mozaika postupne odkrývajúca povahy a charaktery všetkých zúčastnených ma napokon až tak neuspokojila. V podstate si v mnohom za to Eva Smith mohla aj sama, takže ten cielený pocit viny mi prišiel občas fakt odveci. Veď tie reakcie boli v podstate len prirodzeným logickým vyústením rôznych situácií. A ten mystery záver... divné. ()
Snad to bylo dáno stářím divadelní předlohy, ale celý film mi silně připomněl Cimrmanovu hru Hodina pravdy: https://www.youtube.com/watch?v=jfxV740pGZo . Až na to, že je mnohem delší, sentimentálnější a navíc podbarvený sladkobolnou hudbou. Také mi vadila značná tezovitost snímku. Dobré byly kostýmy, kulisy i herecké výkony - tedy až na herecký projev inspektora Googla, který byl natolik dřevěný, že z něj dělal nejnesympatičtější postavu celého filmu. ()
Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. ()
Reklama