Zelená kniha

Obyčejný film o dvou naprosto rozdílných lidech, které okolnosti svedou dohromady a musí spolu pár týdnů vyjít. Kromě vážných scén se i sem tam tasmějete. Oba herci se svých rolí zhostili skvěle a zahráli to přirozeně, ústřední duo má tak díky nim skvělou dynamiku. Vůbec jsem se u toho nestihla nudit. Tady je příklad toho, jak se film o rasismu dá natočit s grácií a že se ani nemusí moc tlačit na pilu. 4* (30.01.2019)

Nalézání Lessníka ryloudyt, ovšem s korektním apgrejdem dle nejnovějších sluníčkářských geopolitických trendů. V Nalézání učil velký bílý kulturní Šón driblujícího negra artikulovat a nepolámat moc pastelek při podepisování se. Světopořádek se ovšem za těch 19 let konečně dostal do nedemagogických kolejí multikulti štěstí, od zrušení otroctví se to tu ve skutečnosti začalo hemžit renesančními senegalskými vzdělanci a zanedlouho i 1. Římskokatolická a.s. bude nucena veřejně přiznat, že Ježíš byl jasný Afroizraelita a gej, načež vypukne na trhu barev – laků krize s ebenovou hnědí a fuchsiově růžovou na bederní roušky, protože při tom počtu pohádkových model k přestříkání to Balakryl nebude stíhat vyrábět. A tak nám nyní citlivý čokoládový homointelektuál konečně korektně kultivuje lopatisticky buranskou rasistickou bílou hubu, až jako obvykle převede Mekkárty Zázračného Štefana bez úrazu přes přechod a eben se slonovinou splynou v perfektní harmonii sdružených barev Benetonu. Každopádně, ač kýčovitě vykalkulovanou a s demagogicky prvoplánovým pohádkovým afrorasistickým podtextem, jedná se o veskrze příjemnou a místy i vtipnou záležitost, kde každou další přesně očekávánou rektobolnou scénu vyhlížíte s netrpělivostí otylé hospodyňky, až ji konečně zhasne kontrolka nahřívání na žehličce. Maršmelous Ali definitivně vyvrátil, že si Čokooskara za toporný štěk v Můnlajtu zasloužil jen proto, že překročil povolenou dávku pigmentu po hysterickém ječení xenofobní krávy Džády Pičr Kovářové, a je zde jednoduše naprosto skvělý a xežrání. To naopak mohutně přemejkapovaný a pouťově dobarvený dánský Čaroděj první kategorie, ač jinak velmi solidní herec, s tímhle partem šlápl do hovna, brutálně to nedával, přičemž s přiblblým akcentem, retardovanou gestikulací a urputným přehráváním vypadal, jako by se Funes snažil o Kmotra, a toho mafiánského ranaře spíše parodoval. A to je přitom v Holém údu nativních Italů skoro jako židů. Asi jim v tom ty jejich rasistické odbory zakázaly hrát. (28.01.2019)

The Green Book: V Česku to velkej úspěch mít nebude, protože je to o rasismu, takže slušnolidem rupne cévka a polovina recenzentů to označí za kalkul a uslzenou tlačenku. Já to ale naprosto miluju. Není to tak falešně oscarově vyhoněný jako Hidden Figures (už jste zapomněli, co?), naopak to působí upřímně a Viggo s Mahershalou Alim jsou naprostý kamarádi do deště. Parádní vánoční film o překvapivém přátelství, ve kterým se rasismus řeší s lehkostí a bez zbytečných výlevů. 2 hodiny jsem řval jako želva a zajímala by mě statistika cateringu, protože Viggo tu žere víc než Pitt! Dejte tomu prosím všechny Oscary, dík. (14.09.2018)

Chtěl bych vidět účet za catering, protože co tady Mortensen sežral, to má plejtvák na dva roky. A chtěl bych vidět Zelenou knihu znova poprvé, protože to byl krásný pocit, který za mnou na konci došel. Cítil jsem z toho čistou upřímnost. Buď mi někdo dal jeden z nejhezčích dárků k Vánocům anebo se mnou někdo grandiózně vyjebal. Tak či tak, oboje si zaslouží uznání. (Vancouver, Kanada) (08.09.2019)

„Čůrat do lesa chodí zvířata,“ reaguje černošský pianista na pobídku bílého šoféra, který se s ním kvůli potřebě jít na malou vrací desítky minut do hotelu. Vážený umělec, kterého o přestávce všichni plácají po ramenou, totiž na běžnou toaletu nesmí. Je mu nabídnuta dřevěná bouda „támhle za tou borovicí“. Jsme v šedesátých letech a Viggo Mortensen (po kouzelném dramatu Tohle je náš svět opět výtečný) doprovází svého dočasného černošského šéfa na turné po americkém Jihu. V ruce má přitom takzvanou Green Book, která seznamuje Afroameričany s několika pravidly, protože okolo je stále plno rasismu a nenávisti. Bývalý vyhazovač, rekordman v počtu snězených hot-dogů a užvaněný newyorský Ital je vedle distingovaného jazzového klavíristy pochopitelně trochu vidlák, takže se dá očekávat řada milých momentů. Ano i ne. Protirasistická road movie je totiž skrz naskrz průhledná a postupně si odškrtává všechny očekávatelné položky, až se všichni společně obejmou na Štědrý večer. Horkokrevný řidič samozřejmě v lecčems zkrotne, prokáže svou mazanost a dobrosrdečnost, uznávaný umělec zase upustí krapet ze svých pevných zásad. A společně hoši vypustí několik těch „pravých životních mouder“. Malý, nenápadný a skvěle zahraný. Vždy se mezi těmi „velkými“ filmy v oscarové sezoně objeví nějaká milá nezávislá vlaštovka, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Příjemně ubíhající kousek o nečekaném přátelství a rozdílném vnímání hodnot nicméně těžká témata jen olizuje: ať už je to samotný rasismus nebo naznačená umělcova sexuální orientace. Autor taškařic Něco na té Mary je nebo Blbý a blbější si zřejmě hodlal splnit sen a zkusil něco vážnějšího, místy příjemně těší diváky zdánlivě nenápadnými gesty a několika úsměvnými momenty, ale jinak opravdu není nějak zajímavý nebo dějově hutný. Oslavovaný Mahershala Ali mě úplně nestrhl. A omlouvám se, ale mnohé „překážky“ opravdu působí až uměle. Stejně jako těch 85 procent tady!! (18.01.2019)