Sklenená izba
The Glass Room
The Affair
Režie:
Julius ŠevčíkScénář:
Andrew ShawKamera:
Martin ŠtrbaHrají:
Carice van Houten, Hanna Alström, Claes Bang, Karel Roden, Roland Møller, Alexandra Borbély, Karel Dobrý, Martin Hofmann, Vladimír Polívka, Cyril Dobrý (více)Obsahy(1)
Na kopci nad Brnem vyrostl počátkem třicátých let minulého století obdivuhodný dům. Mistrovské dílo modernistické architektury z betonu a oceli je dílem slavného architekta von Abta. Středobodem domu je „Skleněný pokoj“. Von Abt tuto jedinečnou stavbu navrhl pro bohatého podnikatele Viktora Landauera, jeho ženu Liesel a jejich rodinu. Skleněný pokoj se stává nejen architektonickým skvostem, ale i synonymem krásy, modernosti, otevřenosti, stejně jako symbolem nadějí mladého československého národa, symbolem budoucnosti... Rodinný život, jaký si Liesel vysnila, prostoupený světlem a klidem průzračného prostoru, naplněný láskou a umocněný vztahem s nerozlučnou přítelkyní Hanou, však netrvá dlouho. Viktor je Žid, a Evropu čím dál víc zahaluje stín nacismu. Rodina se připravuje na odchod do exilu. Další ranou je pro Liesel bolestné zjištění, že Viktor má poměr s mladou ženou Katou, jíž jako válečné uprchlici poskytli ve svém domě azyl. Liesel se silněji upíná k Haně. Zatímco ona je ve svých citech rezervovaná, Hana je volnomyšlenkářka, která si ráda užívá všeho šťavnatého, co život přináší. A přestože Liesel cítí, že za jejich přátelstvím klíčí něco víc, brání se dát tomu průchod. V panice a zmatku, které provázejí německou invazi, Landauerovi za dramatických okolností prchají z Československa. Vila však zůstává a její příběh pokračuje. Hana a její manžel Oskar, právník Landauerových se rozhodli zůstat v Brně. Díky poměru s německým konstruktérem Stahlem se před Hanou otevře možnost návratu do magického Skleněného pokoje a ona oživuje vzpomínky na Liesel a předválečnou dobu plnou nadějí. Nucené odloučení jakoby posilovalo jejich vzájemné city. Obě ženy si píší bez toho, aby se dočkaly odpovědí a dozvěděly se, jaký je osud té druhé. Po válce je vila zničená, okna rozmetala bomba. Naděje, kterou Skleněný pokoj symbolizuje, však zůstává. (Bioscop)
(více)Videa (4)
Recenze (240)
Prý že předloha je o dost lepší a že ve spoustě momentů se od ní film značně liší. Prý drží lépe pohromadě, postavy jsou zajímavější a dobové zasazení funguje. Tenhle film totiž nemá ani jedno - ani zajímavý příběh ani zajímavé postavy. Herci nebyli úplně nejhorší, Hana Alström (švédská princezna z Kingsmanů) a Carice van Houten (už navždy v ní budu vidět Melissandru ze Hry o trůny) jsou zajisté zajímavé volby, ale jelikož se jedná o český film natáčený v Česku, čekala bych, že většina herců budou Češi, což zde neplatí - Češi zde hrají především vedlejší spíše nevýznamné role (Rodenův architekt prostě postaví dům, pak je akorát v pár flashbacích - hlavně, že je na plakátech, Martin Hoffman je židovský manžel Hany, pro děj v podstatě bezvýznamný). Dále je otázkou, co za příběh to vlastně mělo být - o vile Tugendhad, rozpadajícím se manželství, útěku kvůli nacistům nebo o dvou lesbách? O vile Tugendhad se kromě výkresů a informaci o konstrukci stejně nic zajímavějšího nedozvíte, takže jestli jste na film šli kvůli vile, doporučím Vám si tam raději udělat rezervaci, ta návštěva za to určitě stojí. Jako drama o manželství taky nic moc, prostě klasika s nevěrou, kdy je použit klasický a naprosto předvídatelný motiv zapomenuté věci, aby se hrdinka mohla vrátit a mohla tam načapat nevěrného manžela. Následná konfrontace s manželem a milenkou místo působení na city připomene telenovelu (třeba Ordinaci). Telenovelu, v tomto případě spíše porno, připomínají i časté detailní záběry na intimní partie protagonistů, případně na jejich obličeje během sexu. Zajímavé je, že se jedná o jedny z nejdelších záběrů ve filmu. Vše ostatní je sestříháno v rychlém střihu a při snaze obsáhnout co nejšírší období československých dějin je střih často nepřehledný a až příliš často se skáče v čase. Tvůrci přitom nikdy nedají nějak víc najevo, že se děj posunul třeba i o několik let, to divák obvykle zjistí až po pár minutách, kdy tápe, proč je to a to jinak, přičemž se aspoň přibližně snaží odhadnout rok. Rok se v záběru (jakožto číslo) nikdy neobjeví ani na vteřinu, což bývá v jiných filmech celkem běžná praxe. Navíc pokud neznáte rozdíly mezi uniformami různých států a nemůžete slyšet jazyk, kterým vojáci zrovna mluví, špatně se rozeznává, že se zase skočilo v čase a vojsko v zemi se změnilo. Nemluvě o tom, že tak půlka záběrů mi přišla zbytečná a mohla klidně skončit na podlaze střižny. Kromě střihu orientaci v ději ztěžovalo i to, že se špatně rozeznával vypravěč, tedy to, kdo zrovna mluví ve voice-overu (zejména u čtení dopisů). Nepopírám, že to s vypravěčem není chyba postsynchronů a špatné volby dabérek, jelikož mi jejich hlasy přišly hodně podobné. Na zvuku je nápadné ještě to, že hudba ve filmu hraje vedle "dramatických" momentů především ve chvílích, kdy má dojít k milostnému aktu, což jen potvrzuje mou domněnku o tom, že tenhle film nejspíš měl být v první řadě o lesbickém vztahu hlavních hrdinek, přitom se ale musel aspoň trochu držet knižní předlohy a využít prostory vily Tugendhad. 4/10 () (méně) (více)
Film, který kouzelným způsobem kloubí snobství s oplzlostí, v důsledku čehož jsou majetek a sex jediné věci, které tu mají nějaký tvar. Když se podíváme na jiná dvě díla motivovaná primárně prostorem, v němž se odehrávají, vidíme hned ten rozdíl. Hugův román Chrám matky boží v Paříži a Cameronův Titanic (což jsou dva blockbustery pro masy, co taky dost pracují s majetkem a sexem jako motivy, takže jde o celkem trefné srovnání) především fetišisticky propadají svým prostorám a příběh rozehrávají jen proto, aby mohly milované objekty skrz něj ožít. Okouzlení a zájem jsou patrné a z nich pramení zážitek. Ševčík naprosto nezvládá (a vlastně se nezdá, že by se o to zvlášť pokoušel) představit prostor Tugendhatu jako jedinečný pomocí audiovizuální komunikace, pouze neustále někdo opakuje, o jak DRAHÝ a EXKLUZIVNÍ produkt se jedná, i když si o něm divák (s výjimkou jedné extra drahé stěny a jednoho extra exkluzivního okna) nemůže udělat vůbec představu - v prostoru se nemáme jak zorientovat a většinou nevybočuje z anonymity jakékoliv jiné kulisy. Protože pro Ševčíka je Tugendhat pouze symbolem statusu, je majetkem a objektem, který jde vlastnit (a mít v něm sex), i když žádná z postav není dost hluboká nebo alespoň všímavá, aby čemukoliv okolo sebe vůbec věnovala pozornost. Když postava popisuje, co se jí na Tugendhatu líbí, sama zdůrazňuje, že jen opakuje, co jí řekl architekt (během sexu). Což by nemuselo být špatně, kdyby si to film na nějaké rovině uvědomoval a stavěl na tom, namísto křečovité snahy o poetiku každé vteřiny jak z reklamy na Mattoni směřující do prázdna. Nakonec není jasné, o čem se ten film snaží být... Kdo nechápe význam Tugendhatu, nebude tušit, proč se film tak soustředí na dům, který se pomalu ani neukáže v celku, a že by se vybudovalo pořádné lidské melodrama, tak o tom nemůže být ani řeč, na to jsou vágnost a prázdnota moc všudypřítomné. Vždyť není ani jasné, kdo je kdo a jaké jsou vztahy postav mezi sebou. Když tak moc zmiňuju jiná díla, co se věnují svým prostorám lépe, tak to nedělám proto, že bych to automaticky vyžadoval - ale protože podobný cíl si ten film očividně stanovil, i když v něm totálně selhal. Skleněný pokoj nemiluje architekturu, ale představu architektury jako komodity (nedaří se ani vyvolat dojem, že je Tugendhat symbolem něčeho, že má nějakou opravdovou návaznost na lásku hrdinek). A zároveň si to vše odmítá připustit. ()
Tak toto sa mi bude písať ťažko. Väčšinou na české filmy s manželkou do kina nechodíme. Postupne sme akosi nadobudli pocit, že Česká kinematografia už nemá to svoje staré čaro a nevie vykúzliť žiadny reálne dobrý film. Občas to oľutujem, no väčšinou keď si filmy potom pozriem doma, tak som rád, že som nedal filmu peniaze. Tentokrát sme však urobili výnimku a na "Skleněný Pokoj" sme sa do kina pozrieť išli. A toto je pre mňa teda skutočne veľké sklamanie, na ktoré tak skoro asi nezabudnem. Tento film nemá dokopy jedinú postavu, o ktorú by som sa zaujímal, má veľmi plytkú a nezaujímavú hlavnú dejovú líniu a je tu veľké množstvo možných zaujímavých odbočiek, kde film ani jednu nevie rozobrať poriadne a sústrediť sa na ňu. Okrem toho mi to príde tak neskutočne rozbité skutočnosťou, že sa dostaneme cez obdobie prvého Československa do obdobia nacizmu, potom do obdobia po vojne a končíme až v auguste 1968. Nič nie je poriadne rozobraté, na nič sa film poriadne nesústredí a jednotlivé momentky vyznievajú absolútne do prázdna. Hoffmann tu toho moc nepredvedie. Je ho tu málo a skoro nemá ani čo povedať. Karel Roden je tu dobrý, ale tiež je ho tu málo. Alexandra Borbély hrá postavu, ktorá môže niečo priniesť, no nevieme o nej dokopy absolútne nič. A mohol by som pokračovať. Film sa nevie absolútne na nič poriadne sústrediť a miesto toho sledujeme príbeh dvoch kamarátiek, ktoré prepadnú zakázanej láske, ktorú im máme dokopy uveriť po dvoch scénkach, ktoré vôbec nepôsobia tak skutočne, aby som tomu dokázal vôbec fandiť, alebo bol aspoň zvedavý. Prvá tretina filmu je celkom okey, potom je to už všetko absolútna nuda a strata času. Viac by som sa chcel venovať tomu obrovskému domu, nechať filmu viac priestoru v tom období prvej republiky, išiel viac do hĺbky a pomaly to rozvinul. Takto človek z filmu odíde a nemá z neho absolútne nič. Hudba je príjemná a kamera je tiež dobrá, ale ak váš príbeh nedokáže absolútne zaháknuť a pôsobí viac ako umelecké dielo, na ktoré je síce pekné sa pozerať ale nič z neho nemáme, tak je to škoda. Najlepšia časť filmu je asi posledná minúta kde sledujeme dotyk slnka s krásnou onyxovou stenou ako srdce domu. Zvyšok mi skutočne nič nepridal. Sorry. Hodnotenie: D+ ()
Mawerova předloha je průměrné dílo, ale Ševčíkovo adaptace je ještě o několik levelů níže. Už dlouho jsem neviděl tak nekvalitní zpracování, kde se divák dívá na zkratky, rychlé nesmyslné vyprávění a vlastně to ani nedává moc smysl. Ale důležité je, že tak polovinu knihy vyškrtali a přidali si přehršel svých vymyšlených scén. Režíroval to vůbec Ševčík? Příšerný úsměvný film, do něhož Carice van Houten zabloudila, nebo si to celé nedovedu vysvětlit. ()
Galerie (78)
Zajímavosti (20)
- V záběrech z pozdější doby (od 50. let) si můžeme všimnout v interiéru vily Tugendhat zaoblené stěny z makassarského ebenu, vytvářející jídelní kout vily. To je však nesmyslnost, jelikož stěna byla roku 1940 zabavena nacisty, rozřezána a převezena do sídla gestapa v Brně a umístěna v jejich baru. Později se z baru stala menza právnické fakulty. V roce 2010 ji objevil brněnský historik umění Miroslav Ambroz, a tak byla při nákladné rekonstrukci mezi lety 2010 a 2012 vrácena na původní místo. (tommahol)
- Herečka Carice van Houten bydlela se svým synem a chůvou v pronajatém novém apartmánu ani ne 50 metrů od vily Tugendhat a přesto měla vlastní karavan. [Zdroj: iDnes.cz] (rakovnik)
- V jednej z kľúčových scén je rozbité okno vo vile Tugendhat. Scéna sa nakrúcala tak, že pôvodné okno bolo vďaka dômyselnému mechanizmu zasunuté a na jeho miesto bol inštalovaný falošný okenný rám, ktorého sklo sa rozbilo. [Zdroj: glassroommovie.com] (leila22)
Související novinky
S Kreativní Evropou na festival do Cannes
Program Kreativní Evropa letos v lednu již po třetí vyhlásil celoevropskou soutěž s názvem #euFilmContest, v níž si filmoví nadšenci mohou otestovat své znalosti současného evropského filmu. Deset… (více)
Marně teď vzpomínám, kdy naposledy jsem byl takto zklamaný výsledkem, který čerpal z tak silného námětu (i když to možná bylo částečně i mou neznalostí Mawerovy předlohy, o které jsem věděl pouze to, že byla inspirována příběhem vily Tugendhat; ovšem tuším, že adaptace je stejně jen vykostěným torzem předlohy...). Nehledě však na Mawerovu předlohu, film samotný u mě selhal takřka ve všem: Avizovaný "příběh vily" (zde vily "Landauer", jelikož jde o zhola fiktivní příběh), je zcela zastíněn naprosto tuctovým a poměrně prázdným milostným příběhem dvou žen z vyšší společnosti, kterým nepřeje osud (a o nichž nevíme prakticky nic, než že jejich manželé jsou z nějakého důvodu velmi bohatí); příběhem, který tak úspěšně zamlčuje jakýkoli vztahový kontext, že není moc jasné, o co mezi těmi postavami vlastně jde. Např. role obou manželů zmíněných dam je upozaděná do té míry, že si u jednoho zpětně vybavuju pouze jednu emoční chvilku na letišti při odletu do Švýcar a u druhého pouze jednu emoční chvliku se špagátem. (Á propos české hvězdy Roden a Hofmann hrají ve filmu každý tak 20 minut, přičemž druhý jmenovaný řekne míň vět, než kolik si napočítáte prstů... ) Celý film je doslova naňahňaný na klasické schéma "první republika - protektorát - komunistická diktatura - Pražské jaro", přičemž přechody mezi obdobími jsou bizarní až směšné (viz např. scéna noci na 21. srpna 68, kdy se už vážně nešlo ubránit smíchu: helikoptéra přelétává zrovinka nad vilou, do toho zvuky motorů a dusotu tanků a zmatené pobíhání lidí...) a jednotlivá období jsou příliš zkratkovitá, než aby fungovala víc než jako záminka pro změnu dekorací. A aby nikdo nebyl na pochybách, v jaké době se zrovna nacházíme, tak jsou na stěnách velmi viditelně umístěny portréty Hitlera, Chruščova & Novotného, Brežněva & Dubčeka... Ševčíkova obsese lesbickými & autoerotickými scénami by byla pochopitelná, kdyby ty scény nebyly ve výsledku tak podivně cudné a při absenci jakýchkoli uvěřitelných emocí vlastně i dosti nepatřičné. Vedle extrémně slaboučkého scénáře a jalových dialogů by se mohla Štrbova kamera ucházet o Oscara, nicméně ani u té se občas nejde ubránit dojmu (hlavně ze začátku filmu), že se koukáme na jakési propagační video Muzea města Brna lákající k návštěvě vily Tugendhat (viz samoúčelné průlety schodišti, mezi pokoji apod.). Pomalé plynutí děje by vůbec nebylo na škodu, pokud by příběh byl skutečně orientován na samotnou vilu a její místo v historii rodiny & města (její příběh je víceméně redukován pouze do postavy oportunistického Láníka (Karel Dobrý)), takhle to ale v kombinaci s "poetickými" záběry na vodu, křoví a stromy a s přemírou uplatněných klišé funguje víc jako spolehlivý generátor nudy. Bez ironie nejsilnější moment tak nastane až v posledních dvou minutách filmu, a to zase jen díky tomu baráku, kterému je nějaký hloupý milostný příběh ukradený (jako bude i spoustě diváků...). Ale to je dost málo. Nabubřelý film, který si hraje na světovost, z kterého ale provinčnost a banalita sálá každým coulem... () (méně) (více)