Skleněný pokoj

Do vily Tugendhat jsem jednou chtěl jet na dobrovolnickou víkendovku. Škoda. Je zde hlavní postavou. A také román Simona Mawera sledující dějiny Československa na osudech jejích obyvatel je nezpochybnitelný pilíř filmu Skleněný pokoj. Ale proti návštěvě domu i četbě knihy dává snímek spíš ilustrovanou informaci než zážitek. Navenek pohledný film to je, třebaže občas připomíná dobovou reklamu na auta, bydlení, cestování a oblékání. Ale o charakterech klíčových postav, zejména provdaných přítelkyň, jejichž touhu po vzájemných něžných důvěrnostech prozradí příliš brzy, jinak poví pramálo. Liesel i její kamarádku Hanu sleduje snímek coby v podstatě neměnné vytříbené mondény, stárnoucí jen z vůle maskérů. Režisér je nutí zaujímat malebné pózy vždy a všude, zejména pak při intimitách. Sklon Julia Ševčíka k manýrismu dostal zelenou, každou scénu podřizuje vnějšímu efektu, což více či méně skryté vášně uvnitř komunity nutně zmrazí. Erotické napětí, významné pohledy, výjev typu Miss mokré tričko, lesbické doteky, onanie i drsně účelový akt, vše vyznívá okázale, studeně a strojeně, jako by i milování bylo ze skla. Polohu trpné odevzdaností násobí melodramatická hudba, rušící i silnější okamžiky jako útěk na letišti, jenž se zhlédl v Casablance. Scénář Andrewa Shaw, z bohatého jazyka románu vytrhl pár dialogů a sex. Skleněný pokoj mění v dějepisnou kroniku určenou pro vývoz, tedy plnou stereotypů, šablon a vysvětlivek. Zejména poválečné obrazy s doslovným zpěvem „Kupředu levá“ a s buranskými orgiemi komunistických mocipánů dokládajícími smutný úpadek prvorepublikové noblesy už patří k filmařskému folkloru, o ztvárnění noci 21. srpna 1968 nemluvě. Skleněný pokoj rozhodně není průšvih, pouze vznešená nuda. Investované peníze – rozpočet činil osmdesát milionů korun – jsou v dobové výpravě skutečně vidět, ovšem emotivní působivost samy zařídit nemohou. (16.04.2020)

Nevím, jestli byl úplně dobrý nápad na to chodit bezprostředně po dočtení Mawerovy stejnojmenné předlohy - tomu srovnání se člověk samozřejmě neubrání a Ševčíkova adaptace z něj moc dobře nevychází. Ještě v pohodě mi přijde, že se z (v českém vydání téměř 400 stránkového) románu spousta látky vypustila, to by samozřejmě ani jinak nešlo (ve filmu tak například zcela chybí Viktorovy cesty do Vídně za Katou). Ale mnohem horší mi přijde, že v tom filmu není skoro nic, co bylo na tom románu zajímavého, téměř u všech filmových postav chybí jakákoli charakteristika, v podstatě nic o nich nevíme (kromě toho, kdo s kým spí), a ten film strašně chvátá kupředu, aniž by se tam vlastně stalo něco doopravdy zajímavého, co by člověka - neznalého knihy - nějak dokázalo zaujmout - filmů o manželství a nevěře jako takových jsou mraky, a kdyby zde nebyla ta vila Tugendhat, tak už by to z průměru nevytáhlo asi nic (i když i ta zde hraje veskrze jen druhé housle, snad s výjimkou finálního záběru na onyxovou stěnu, který mi zde ale přišel veskrze nepatřičný). Jak jsem se na ten film těšil, o to víc mě zklamal, člověka nalákají z plakátu na Rodena, a on se tam pak mihne sotva v pár scénách, a celkově mi přišlo, že ten film je jedna velká přeartovaná nuda, jen takové hezké obrázky (film má skutečně nádhernou kameru), ale obsahově je to velká bída, sledovat je to dost úmorné, a ten příšerný gerontolesbický konec v předvečer srpna 68, který v knize samozřejmě nebyl, tomu jen nasadil korunu! Takhle stupidně překroutit Mawera, že jim není hanba... V tomto ohledu se nedivím lidem, kteří tomu dali mnohem míň hvězd než já, ten film je opravdu špatný. Já nakonec přece jen hodnotím 3 hvězdami, protože mě hodně nadchlo obsazení hlavních rolí - všichni zahraniční herci se do svých rolí dokonale typově hodí, a film mě po této stránce hodně potěšil (s výjimkou Alexandry Borbély - její obsazení do role Katy je tragický omyl). Nepochopil jsem ale, proč byl celý film anglicky (s českými titulky), a na konci náhle na plátně vyskočil český titul "Skleněný pokoj" (po němž následovaly - opět české - závěrečné titulky) - tak když už to chtějí mít "světové", proč neudělají i ty titulky anglicky přece... nechápu, jako ostatně víc věcí na tom filmu. (15.03.2019)

To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče. (20.03.2019)

Knihu jsem nečetl, ale hlavní poselství filmu podle mě je, že pro získání něčeho dobrého či krásného musíme dost často něco obětovat. Ta myšlenka se ve Skleněném pokoji objevuje od samého začátku a úplně poslední scéna ji potvrzuje. Neměl jsem žádný problém se s ní ztotožnit. Film je navíc natočený na světové úrovni a Carice van Houten, která se mi už líbila v mnoha filmech, je naprosto úchvatná. No a k tomu vila Tugendhat jako atraktivní dějiště i mlčenlivý přihlížející svědek všech těch událostí... Povedlo se i přes několik vyloženě filmových klišé (milování se během noci na 21. 8. 1968 například). (14.03.2019)

Na film jsem se nesmírně těšila, protože patřím k velkým obdivovatelům vily Tugendhat a hned, když ji otevřeli, neváhala jsem si na ni udělat do Brna výlet, byla jsem připravená i na to, že román, podle něhož byl film natočen, je fiktivní. Na co jsem ale připravená nebyla, je samoúčelnost a sebestřednost, která z filmu čiší. Dost mi tu vadila lesbická linka, která podle mě neměla žádný význam než okázale šokovat, vztahy od nikud nikam a když na to přijde, tak ačkoli některé záběry na vilu byly nádherné, většina jich byla jen nicneříkající vatou. (21.05.2020)