Studená válka

S Idou Pawlikowski před časem testoval svým komorním pojetím mou trpělivost, ale první setkání rozhodně nebylo nepříjemné. Studená válka je snímek z jiného ranku, sleduje se bez sebemenších problémů, je přístupný a svým způsobem příjemný. Otázka je, jestli by tahle charakteristika Pawlikowského potěšila. Chtěl totiž zjevně natočit drama, které bude nějakou zásadnější výpovědí o své době a o systémech, které v Evropě tehdy udávaly směr. Svědčí o tom ostatně už název. Na osudu zamilované dvojice smýkané nepřízní režimů chtěl ukázat zlomyslnost velkých dějin, které vyplazují jazyk na nešťastné jedince. Bohužel tohle se nepovedlo a pokud chcete filmy, které zásadním způsobem odhalují mechanismy společenských pohybů, musíte se obrátit jinam. Především proto, že Pawlikowski si vybral špatné hrdiny. K tomu, aby se míjeli, nepotřebují protivenství politických systémů, ke kladení překážek si bohatě stačí sami. Jsou to ony typy, které dokáží zaměstnat a přivést k zoufalství celou armádu vztahových koučů a na konci jejich životní cesty mají za sebou řadu milostných kotrmelců a nejspíš i několik ztroskotaných manželství. Pletou si lásku se zamilovaností a selhávají v řadě základních dovedností nutných pro udržení dlouhodobého partnerského vztahu. Studenou válku stojí za to vidět kvůli kameře a především pro její hudební rozměr. Pawlikowski filmové řemeslo umí a vybral si i solidní představitele hlavních rolí. Jen ta hloubka, se kterou chtěl pracovat, tomu schází. Celkový dojem: 75 %. (11.05.2020)

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)

Proč se, sakra, takovéhle filmy nenatáčejí u nás? Nemám příliš rád hudební snímky, ale tohle nebyl jen film hudební, nýbrž film o hudbě. O podstatě (evropské) hudby. A taky o podstatě lásky. Opravdu mimořádné evropské filmové dílo současnosti, reflektující a odkazující se ovšem k minulosti - a to nejen příběhově, tématicky, ale i formálně. Ozvuky filmové nové vlny, nádherná černobílá kamera, neuvěřitelně sofistikovaná a přesvědčivá mizanscéna, Zeitgeist... Nesnesitelná lehkost bytí obou hlavních hrdinů, jejichž osudová láska je marněna jednak temnou dobou, komunistickou totalitou a Železnou oponou, ale i jejich vlastní neschopností se vztahu naplno odevzdat, nedostatkem pokory, jakousi existenciální odtažitostí, odstupem, oním prokletím evropského intelektuála. Je tu patrno opravdu silné prolnutí k dílu Milana Kundery, který navíc rovněž ve většině svých románů čerpal z autobiografických zážitků - osobně jsem odsoudil hlavní hrdinku kvůli jejímu vztahu (nezájmu/zanedbávání) ke svému dítěti, které měla s tím (ne)správným partnerem, což ovšem není omluva...a ono filmové dítě je ve skutečnosti scenáristou a režisérem tohoto filmu! Je to bolestný osobní příběh - temně romantická linka je vystavěna na základě běhu života rodičů polského tvůrce, kterým je film věnován. Posmutnělá rezignovanost, Dichtung und Wahrheit Pawla Pawlikowskiho... (18.11.2018)

Vizuálně Pawlikowski exceluje ještě víc než v oscarové Idě, po níž si zopakoval černobílý obraz i poměr stran, a přinejmenším v první půlhodině jeho snímek dokáže učarovat dravou a dynamickou režií i příběhem lidového pěvecko-tanečního sboru, který se musí podvolovat přáním režimu. Na něj navazující hlavní dějová rovina, melodrama o dvou nesympatických hlavních hrdinech, kteří by hrozně moc chtěli být spolu, ale dělají přitom všechno proto, aby spolu být nemohli, se však omrzí rychleji než dokolečka omílaný popěvek ojojoj. (03.07.2018)

Film o lásce dvou lidí, která se pohybuje ode zdi ke zdi a zmítá se neustále v emocích. Nemohli žít ani spolu ani bez sebe. Mohla za to těžká doba nebo jen jejich povahy? Toť otázka. Filmem se line celou dobu hezká hudba, jednou lidová spolu s tancem a folklórem, jednou zazní svižný jazz. Za mně určitě nadprůměr. (25.01.2019)