Studená válka

První polovina je i přes pomalejší rozjezd skvělá a výborně navozuje atmosféru na to, co má přijít dál. Jenže dál už jaksi nic nepřijde. Tam, kde nejen název Zimna wojna láká na příběh dvou lidí, jejichž lásce brání tehdejší politická situace, se ve skutečnosti děje příběh dvou lidí, kteří si sami hází klacky pod nohy svými zcela dobrovolnými životními rozhodnutími. Vžít se pořádně do jejich role pak nelze tím spíš, když se to všechno odehrává tak zkratkovitě, až to budí dojem, jako by někdo vystříhal polovinu filmu. Promarněný potenciál. (01.01.2019)

Studenou válku bych nazval jako moderní art, jelikož je daleko více divácky přijěmnější než například další Pawlikowskiho film Ida a zároveǹ nabízí vrchovatou porci filmového řemesla, takže by se dalo říci, že by měla uspokojit jak náročného diváka, tak i toho méně náročného. Na Oscarech si Studená válka odnesla hned tři nominace a to je ukázka toho, že je tahle řemeslná kvalitka dostupnější pro širší publikum nežli její souputníci. Ve filmu se vydáváme na evropskou pouť několika desetiletími během studené války a i přes takto širokou látku je Pawlikowskiho film až nečekaně stručný a svižný, a přesto nejse ochuzeni o nic. Nebýt toho, že se hlavní hrdinka chovala jako kardinální kráva, tak by se snad nedalo, co vytknout. (01.03.2019)

S předchozí tvorbou (zejména oscarovou "Idou") Pawlikovskeho a jeho tvůrčími postupy jsem dopředu obeznámena nebyla a byla jsem zvědavá na - podle oficiální synopse - "milostný epos, příběh osudové lásky atd.". Bohužel se ale v tomto případě jedná o lásku mezi postavami, které se v průběhu patnácti let scházejí a (z nepochopitelných důvodů) zase rozcházejí, svým jednáním mi nijak nepřirostly k srdci, a nevyhnutelný závěr, který měl podtrhnout jejich neschopnost navázat spolu plnohodnotný vztah, jsem tak přijala s lhostejností studenou jako název filmu. Vizuálně podmanivé, ale jinak prázdné. (04.07.2018)

Zábermi z tohto filmu by som si chcel vytapetovať byt. Obývačka by bola vyplnená príbehom z Poľska, rôznorodosť Berlína by symbolizovala hosťovská izba a spať by sa chodilo jednoznačne do Paríža. Romantickú predstavu si naštrbím tým, že na hajzli bude Stalin. Ale aj tak by ma doma obklopovala neznesiteľná ľahkosť hudby. (29.07.2020)

Proč se, sakra, takovéhle filmy nenatáčejí u nás? Nemám příliš rád hudební snímky, ale tohle nebyl jen film hudební, nýbrž film o hudbě. O podstatě (evropské) hudby. A taky o podstatě lásky. Opravdu mimořádné evropské filmové dílo současnosti, reflektující a odkazující se ovšem k minulosti - a to nejen příběhově, tématicky, ale i formálně. Ozvuky filmové nové vlny, nádherná černobílá kamera, neuvěřitelně sofistikovaná a přesvědčivá mizanscéna, Zeitgeist... Nesnesitelná lehkost bytí obou hlavních hrdinů, jejichž osudová láska je marněna jednak temnou dobou, komunistickou totalitou a Železnou oponou, ale i jejich vlastní neschopností se vztahu naplno odevzdat, nedostatkem pokory, jakousi existenciální odtažitostí, odstupem, oním prokletím evropského intelektuála. Je tu patrno opravdu silné prolnutí k dílu Milana Kundery, který navíc rovněž ve většině svých románů čerpal z autobiografických zážitků - osobně jsem odsoudil hlavní hrdinku kvůli jejímu vztahu (nezájmu/zanedbávání) ke svému dítěti, které měla s tím (ne)správným partnerem, což ovšem není omluva...a ono filmové dítě je ve skutečnosti scenáristou a režisérem tohoto filmu! Je to bolestný osobní příběh - temně romantická linka je vystavěna na základě běhu života rodičů polského tvůrce, kterým je film věnován. Posmutnělá rezignovanost, Dichtung und Wahrheit Pawla Pawlikowskiho... (18.11.2018)