Studená válka

Zábermi z tohto filmu by som si chcel vytapetovať byt. Obývačka by bola vyplnená príbehom z Poľska, rôznorodosť Berlína by symbolizovala hosťovská izba a spať by sa chodilo jednoznačne do Paríža. Romantickú predstavu si naštrbím tým, že na hajzli bude Stalin. Ale aj tak by ma doma obklopovala neznesiteľná ľahkosť hudby. (29.07.2020)

Film o lásce dvou lidí, která se pohybuje ode zdi ke zdi a zmítá se neustále v emocích. Nemohli žít ani spolu ani bez sebe. Mohla za to těžká doba nebo jen jejich povahy? Toť otázka. Filmem se line celou dobu hezká hudba, jednou lidová spolu s tancem a folklórem, jednou zazní svižný jazz. Za mně určitě nadprůměr. (25.01.2019)

Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 70% (10.07.2018)

Celý svý mládí jsem prožil v komunistickým hnusu, ale dneska už na to koukám jako na nějaké exotické zvířátko kdesi v ZOO. Foldyna a Kateřina Konečná asi při pohledu na sovětskou častušku, oslavující Stalina, zamáčkli nostalgickou slzu, nám ostatním ale naštěstí vzpomínky nenávratně odvál čas. Film se v té politice naštěstí moc nehnípe a je esteticky naprosto překrásný, dlouho jsem neviděl tak úžasnou černobílou kameru, to je v dnešní době poklad. Love story je jednoduchá, ale jímavá, hlavní hrdinka mi typově přišla jako Léa Seydoux, charismatická a netuctově krásná. A krásně zpívala, jedno jestli polské lidovky, které mají také cosi do sebe, nebo šanson. Konec je ve své strohosti o to drtivější, žádné laciné ždímání slz. (15.07.2022)

Formálně na vysoké úrovni, Pawlikowski v tomhle ohledu bezesporu umí. Na příběhové úrovni se musí divák smířit s tím, že vyprávění je leckdy zkratkovité a reálie režimu či životních procesů jsou odstaveny na vedlejší kolej; podřízeny ústřední melodramatické lince o věčné lásce navzdory okolnostem a především politické zvůli. To chtěl podle všeho Pawlikowski sdělit, jelikož za tímto cílem si nekompromisně jde, logika příběhu ho tolik nezajímá. Poetiku snímek však má a na metaúrovni komentuje proměnlivé vlny studené vlny napříč dekádami. Není to prvoplánová romance, nýbrž funkční snímek o složitosti vztahů. Dobrá práce, ale pro mě úplná špička ne. (03.07.2018)