Manželská historie

Spomenula som si na jednu recenziu amerického turistu, ktorý sa vyjadroval k svojim cestám po ČR, Slovensku, Maďarsku a Poľsku... napísal niečo v tom zmysle, že krajiny síce pekné, ale ľudia sa tam neusmievajú. Na ten komentár odpísal niekto z našich končín slovami:"Because we don´t fake smiles". Prečo to tu píšem? Pretože Americká tragédia nie je len klasické literárne dielo od Theodora Dreissera, americká tragédia je celá je*nutá životná filozofia, ktorá je v tomto filme ukázaná úplne perfektne. Najskôr človeka už od útleho detstva učia predstierať úsmevy. Falošné úsmevy prerastú vo falošné vzťahy, pomýlené kariéry, jedno veľkolepé životné NIČ. No a skončí to hľadaním zasraného právnika, ktorý si bude účtovať 900 dolárov na hodinu. Tak tento film mi dokázal poriadne dvihnúť tlak, žalúdok aj riť z gauča, pretože toľko toxicity by vyviedlo z vnútornej rovnováhy asi aj Jeho Svätosť Dalajlámu! Takíto ľudia nech pankhartov neplodia a ani nech do žiadnych vzťahov láskavo nevstupujú! (17.07.2020)

Je tu toho miliarda. Buďto vás rozseká monolog Laury Dern o Bohu jako otci, scéna s kapesním nožíkem anebo Adam Driver, kterej přece BREČÍ JENOM U FILMŮ!! Ale o zapamatováníhodné scény tu v prvé řadě fakt nejde, protože Marriage Story funguje jako jedna gigantická vztahová zpověď, a svou nekompromisní úderností se hrdě staví po boku dialogové "Before trilogie" od Linklatera. Teď se nechci nechat vysmát a rozhodně bych nečekal, že někdy něco podobného napíšu, ale blíží se časy, kdy bude netflixovská tvorba pravidelně pokoukávat po Oscarech - a hned letos to možná bude hned ten nejprestižnější za nejlepší film. Nemám na mysli Irčana. (08.12.2019)

Autentické, bolestivé, hrozivé, smířlivé. Hluboká sonda do vztahu, který nevyšel. ScarJo a Adam Driver excelují v rolích skutečných lidí, procházejících skutečnou tragédií (Scarlett možná o kousek působivější než Adam, ale možná v tom jsou osobní sympatie). Děsivá analýza toho, kam až může dovést krásný, na první pohled ideální vztah nepochopení a špatná komunikace. Charlie a Nicole se milovali, ale přitom si ubližovali až do překročení hranice, z které není návratu. Těžko vybírat, komu fandit, oba dva jsou vykresleni komplexně, oba dokážou opravdu ublížit i vyvolat sympatie - život není černý a bílý a scénář si je toho naštěstí plně vědom. Je to opravdové, civilní, realistické - napomáhá tomu výborně napsaný scénář (až na pár momentů, kdy působil trošku uměle), již zmíněné herecké výkony v hlavních rolích (vedlejší postavy jsou v pořádku, ale až na Alana Aldu mě úplně nezaujaly) a v neposlední řadě také skvělá technická stránka - hlavně kamera opravdu pomáhá prodat ten pocit, že sleduji skutečný život, někdy až na úrovni domácího videa (ve vyšším rozlišení :) Důležitá je i zde výrazně přítomná kritika právního systému, který nebere v potaz individualitu a hodně mu chybí citlivost v takto obtížných případech. Nakonec mnohdy nevyhraje ve skutečnosti nikdo, pouze právníci, kteří na tom vydělali. Spirála, do které se pár po vstupu do systému dostane, končí v tragédii a žalu. Divák ale dostane jednu z nejsilnějších a nejintenzivnějších dialogových scén tohoto roku, bylo to nepříjemné ale stejnou měrou úžasné (jinak má film taky tři krásně napsané monology, které tvoří základní osu celého dramatu). Snad jen dítěti, jehož pohled byl naznačen jen velmi povrchně, mohl scénář dát více prostoru (zvlášť když byl problém, který může takový rozvod způsobit, několikrát opakován). Takto působil možná až příliš nevšímavě ke všemu, co se dělo. Ale to je jen docela malá výtka. Baumbach naštěstí nakonec zvládne celý příběh i přiměřeně ukončit. Závěr funguje skvěle po dramaturgické i emoční stránce a mně nezbývá nic jiného než hodnotit Marriage Story jako jeden z filmů roku. 9/10 (26.12.2019)

Všechna nešťastná manželství jsou si podobna... Baumbach měl vždy slabost pro nadužívání "allenovských" propriet; od New Yorku přes neurotické postavy až po smršť slov vyplňujících 110 procent stopáže. Jenže nakonec to u něj bylo spíše o těch přepálených emocích a řešení hluboko zakořeněných problémů skrze papírem šustící nonstop dialogy místo skrze postavy. Což tentokrát neplatí, protože ústřední (ne)manželské duo je "jak ze života". Ano, Baumbach Drivera drží v rovině "pokračuj v tom, jak si hrál Sacklera v Girls" a Johanssonovou v rovině, do které jí stylizoval před dobře dekádou sám Woody, ale je to úplně jedno, protože oba jsou zcela přesní a zvládají vypjaté scény plné velkých emocí v podobě zničující spirály "teď už ani nepředstíráme, že něco řešíme, ani se nehádáme pro upuštění napětí a jen sekáme toho druhého do živého skutečnostmi, které říct vlastně ani nechceme a nejdou vzít zpět, jenže když on(a) takhle, tak já si to teda líbit nenechám", stejně jako tiché momenty vzájemného porozumění a respektu. Na nich dvou to stojí a padá. Až na to, že to na nich nejenže nepadá, ale dokonce ani nekolísá. Jsou suverénní. Navíc Baumbach vyrostl i jako scenárista a režisér. Ještě o film zpět by vedlejším "odlehčujícím" jednorozměrným postavám přinášejícím špetku humoru a frašky (matka, sestra, právníci) přisoudil o poznání větší roli, čímž by to celé poslal do kopru. Jediné kde to tu a tam zavrávorá je, že místy to jako "dokumentární záznam konce úřední i osobní roviny letitého vztahu" je přeci jen příliš hrrr. Manželská historie je tak ve výsledku kronikou očistce jménem rozvod. A to je samo o sobě natolik vypovídající, že netřeba zmiňovat více. (07.12.2019)