Suvenýr

Snaživý a velmi intimní autobiografický portrét ženy, která si není jistá téměř ničím, od svého milence po vlastní filmovou tvorbu. Vstupte pouze pokud přijmete introspektivní dialogy o podstatě filmového umění a skutečnost, že ústřední toxický vztah není nikdy zcela obhájený. Úmyslná fragmentárnost a roztěkanost příběhu má za cíl, aby si divák sám doplnil mezírky, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to výslednému celku částečně škodí. Láska k Tonymu se kvůli tomu jeví ještě méně pochopitelně, jako by Joanna Hogg automaticky počítala s tím, že její "zobrazení reality" zkrátka musí být univerzálně přenositelné na všechny, a přitom zapomněla na vlastní slova, že oba hrdinové jsou ve své podstatě absolutní podivíni. I tak - Swinton-Byrne a Burke jsou senzační a konec je nádherným příslibem druhého dílu. (02.11.2021)

Keď si predstavím ten scenár sám o sebe, tak to vyznieva dramatickým potenciálom vcelku nádejne. Avšak to prevedenie bolo na môj vkus príliš "artové" - čudné, mdlé, nevýrazné, ba priam nudné. Od epického vývoja, cez ťažkopádne dialógy, až po malátny vizuál. Takže celkovo sa moja pozornosť unášala skôr k sledovaniu časomiery ako k samotnému filmu. Ale možno sa niekomu bude páčiť. Mne nie, 1* za kostru scenáru. (30.10.2020)

(35/2023) / Vcelku chápem, že veľa ľuďom sa film zdá prázdny a úmorný. Ono totižto vyžaduje aktívny vstup od diváka. Ja som sa od začiatku cítil pohltený a emócie síce nie prvoplánové, sú tam a sú naozaj silné. Toxický vzťah, coming of age, životné smerovanie. Silné témy. Ja som maximálne ukojený, emočne aj filmovo. (9/10) (10.05.2023)

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~ (22.09.2023)

Na základě předchozí tvorby patří Joanna Hogg mezi moje nejoblíbenější tvůrce, ale The Souvenir ve mně od začátku vzbuzoval... asi ne přímo nepříjemný, ale přesto pocit, že si z jeho zhlédnutí odnesu jen negativní vjemy. Dala jsem mu ultimátum půl hodiny do mě zaseknout háček, ale nestalo se. Vím, že to je nefér, protože některé filmy teprve úplně celé dávají smysl, ale taky odmítám trpět až do konce v naději, že se něco změní, riskovala bych spíš to, že Joanna v mých očích klesne, což nechci. Možná je to tak osobní záležitost, že měla zůstat uvnitř. Tilda tam za tu dobu byla jenom v jedné krátké scéně, Honor ve mně nevzbudila žádný zájem a u Toma Burka jsem měla i problém si zapamatovat, jak vypadá, abych ho poznala v následující scéně. Takže bez dokoukání odcházím a teoreticky bych mohla říct, že se třeba někdy vrátím, ale nějak si nemyslím, že se to stane. (24.05.2022)