Americké graffiti

Retro pohádka přesně podle mýho gusta..... prostě takový příběh nepříběh, který je jakousi feel-good coming-of-age drobnokresbou, odehrávající se za jedné letní noci, a rámující půvab, naivitu a radosti i strasti mládí, ale i náturu a vzpomínky jedné generace. Nejzajímavějším prvkem je zde však hudba znějící z široké palety míst [rádia, auta, ulice, jukeboxy, apod.], která je výhradně diegetická, a která hraje prakticky nonstop takřka po celou dobu stopáže. O to větší je škoda, že se George Lucas nadobro upsal Hvězdným válkám a už nikdy nic podobnýho nenatočil, protože jeho impakt na nezávislé scéně amerického filmu je díky tomuto dílku prostě nesmazatelný.... Soundtrack boží! (12.12.2022)

Teda Georgi, ty se toho nebojíš. Americké graffity jsou filmem v úplně jiné smyslu tohoto slova než pozdější slavné Hvězdné války a upřímně mohu říct, Lucas uměl (a já doufám stále umí) točit film. Tady trefil skoro vše, co mohl. Retro 60. léta do posledního detailu a jedna dlouhá noc několika kamarádů. Rozhodování o budoucnosti se tu potkává s pochopením vlastních citů a uznání vlastní smrtelnosti/porazitelnosti. Příjemný 110 minut bez slabšího místa, které odsýpají i přes nikterak extra nabitý děj. Graffity jsou mimo jiné také jukebox největších hitů 60. let a se správnou náladou jsou trefa do černého. PS: Robert Zemeckis se při natáčení Návratů do budoucnosti minimálně maličko inspiroval:) (22.12.2009)

Doba, kterou nemiluji a filmy, které o ní vyprávějí, mi moc nesedí a přesto se našel filmař, od kterého bych to nejmíň čekal, a představil mi ji v naprosto jedinečném obraze, do kterého jsem chtěl po celých sto deset minut vklouznout, abych se stal svědkem onoho jedinečného dění, které tam probíhalo. Bez květinek a dýmu z marihuany, natočil George Lucas jedinečnou generační výpověď, vyprávěnou s lehkostí mladého nadšence, kde dokázal umě skloubit jednoduché protkávání různých charakterů od brýlatého šprta počínaje, přes partnery v krizi, až po všudybylské frajery. Samozřejmě, že občas je třeba nad věrohodností některých dialogů a situací přivřít oko stejně tak jako nad tím, že ta noc – ve které se celý děj odehrává – občas vypadá v jednom záběru jako ranní rozbřesk a v následujícím jako pár minut po půlnoci a kdekoho pak napadne, že to nebude jenom nenadálou zvýšenou koncentrací měsíčního svitu. Ale nad tímto vším se dá lehce mávnout rukou jako jsem to udělal já a tak si říkám, že když jsem si i já – absolutní hudební analfabet – během filmu pobrukoval polovinu znějících písniček, něco na tom všem možná bude, na filmu i na 70. letech jako takových. (15.07.2005)

Lucas je borec. Film zhmotňující přesně ten úžasný atmosférický feeling, který si představím, když se mluví o amerických šedesátkách. Samozřejmě, důležitou roli hraje neuvěřitelně nadupaný soundtrack, který hraje diegeticky z rádií či během živých představení takřka nepřetržitě, ale hmatatelně reálné je i zobrazení tehdejší mladistvé nátury, nahodilého hledání sebe samého, váhání mezi nesvázaným užíváním si života a směřováním k dospělé zodpovědnosti, mezi povrchním frajerstvím a skutečným prožíváním. Nevzpomínám si na žádný jiný snímek, po jehož zhlédnutí bych upadl do deprese z toho, že nemohu zažít dobu, o které vypovídá - nekonečné večery v autokinech, na živých velkoměstských ulicích s hárem jako James Dean (v mém případě spíše jako Yul Brynner :) nebo na vyprahlých venkovkých cestách, kde bych tůroval s kovbojským kloboukem otcův starý trabant. Dílo sice mnohem více nostalgické a naivní nežli progresivní, ale přesto nestárnoucí a nádherné. A je zajímavé vidět, že Richard Dreyfus vypadal roku 1973 o patnáct let mladší než o dva roky později při natáčení Čelistí... (28.01.2017)

Už na tomto scenáristickom tréningu vidno nonšalantnosťs s akou dokáže Lucas rozprávať príbehy. Je to vlastne low-budget nezávislý film, kde sa čaruje s dialógmi a hereckými výkonmi. Príbehovú ekonomickosť symbioticky poprepletaných línií štyroch kamarátov posilňuje časové obmedzenie na jednu noc. Každá z postáv si na tejto malej ploche prejde svojim dramatickým oblúkom a v každej línii tohto komorného filmu dochádza k neustálym zvratom, ktoré vás držia v napätí rovnako ako hociktorý výpravný akčný film. Film má pri tom akúsi zvláštnu "formanovskú" poetiku, keď sú jednotlivé charaktery vyobrazené veľmi presvedčivo, niekde observované až dokumentaristickou kamerou. Fungujú tu aj hlášky, ktoré nie su samoúčelne nasúkané na nefungujúcu kostru, ale odsýpajú vo svižnom tempe práve kvôli geniálne vybudovaným situáciam. V jednom úseku to dokonca funguje aj ako horor. Nad ránom to nestráca na kadencii peripetií.Je to nekonečne veľa muziky za málo peňazí. (05.06.2012)