Šťastný Lazzaro

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)

Lazaro bol možno šťastný, no film o jeho šťastí je vyznením neveľmi slastný. Na zobrazenie toho, že príchodom do mesta sa ľudia odcudzili prírode a príšerne zostarli v protiklade s prirodzeným plynutím práce, rodiny a prírody, netreba takéto "premyslené" vlčie, mysticko-magické alegórie. Respektíve treba a veľmi, no bez poklonkovania vládcom. V druhom pláne totiž film naznačuje, že ľudia túžia po ovládaní, len nech sa tak deje v prostredí lahodiacom oku, v čistom vzduchu, bez priemyselnej infraštruktúry. O čom inom bol vstup Lazarusa do banky? No predsa o obetavej (krvavo obetavej!) prosbe za obnovenie feudalizmu v ich komunite. Squatovacie nádeje prechádzajú spochybňovaním. Ach-jaj. (07.02.2021)

Filmové podobenství o tom, jak prostý lid vykořisťoval nejdříve feudalismus a teď v podstatě to samé dělá i kapitalismus, jen dřív byli lidé alespoň propojeni s přírodou vnímajíce čas skrze cyklické střídání ročních období a nyní jsou zavřeni do špinavých smradlavých měst. Tím vším prochází ústřední postava prosťáček boží, který nestárne, nejí a nekadí... Film mne bavil ve své první polovině, zhruba do příletu policie, celkem originální realistické sociální drama, když se pak překlopil do alegorické části a žezlo převzal magický realismus, začal jsem se trochu nudit. Škoda, že autorka měla potřebu být tak hyperumělecká... (11.04.2019)

Vůbec jsem to nečekal, ale dostalo mě to. Neskutečně zajímavý film, který mě naprosto uhranul svojí poetickou atmosférou a jednoduchým, ale silným příběhem. Celé ty dvě hodiny jsem se nenudil ani na vteřinu, dokonce ani nesouhlasím s tím, co zde píše většina uživatelů - mě druhá polovina nepřišla nudnější, mě bavily obě dvě stejně. I když je ten film poněkud pomalejší, nemůžu říct, že by se mi zdál zbytečně natažený na dvě hodiny. Ono se tady totiž každou chvíli něco děje a vzhledem k tomu, že na mě ten film zapůsobil, nemůžu říct, že by mi ten vývin děje přišel bůhvíjak pomalý. Postavy mě něčím zaujaly snad všechny, stejně jako některé scény, navíc jich tu bylo i dost silných. Je to celé o lidech, kteří otročili na nějaké farmě, kde pracují pro jakousi markýzu vlastnící tabákovou společnost. Všechny je tam využívá, oni jsou nesvobodní, v chudobě a nevědí o tom. Při jedné události tam přijede policie a všichni jsou následně přemístěni do města, kde jsou ale stále v chudobě a aby se nějak uživili, musí prodávat věci, co někde najdou. Pro tuhle skupinu lidí nikde ten život nebyl ideální Celým filmem nás provází postava Lazzara (to jméno není náhodné), který je využívaní úplně všemi, ale je taky dobrosrdečný a ke všem hodný. Všem (hlavně pak v druhé polovině) zpříjemňuje životy, aniž by si to oni uvědomovali a docenili to. Vlastně jim i nosil štěstí. K ději víc psát nebudu, každopádně ten film je velmi podmanivý a je v něm mnoho zajímavých myšlenek k zamyšlení. A ten závěr to mělo fakt silný, akorát si nejsem jistý významem té poslední scény. Nějak jsem ji pochopil, ale nevím, jestli dobře. Tak jako tak, ten film mě naprosto dostal a to fakt hodně. Takhle silný film se nevidí tak často. Jo, a úplně jsem zapomněl napsat, že celý film je tak trošku poctou italského neorealismu, v druhé polovině i magického realismu a pár scén připomene i De Sicův Zázrak v Miláně. Každopádně - teď už to mohu říct na plno - je Šťastný Lazzaro jedním z nejsilnějších filmů, jaký jsem kdy v životě viděl a je tu i velká šance, že ho jednou zařadím mezi mých TOP 10. Rozhodně i jeden z nejsilnějších filmů posledních pár let. 5* (27.12.2019)

Všichni by asi chtěli znát šťastného Lazzara, ale nikdo by jím nechtěl být. Postava z minulosti, čistá, prostá, laskavá s naprostou samozřejmostí. Já brala i pomalé tempo filmu, výkony herců, kteří svou upřímností působili jako neherci, podivné soužití lidí na venkově jakoby vypadlém z jiné doby, ale když nastal mystický zlom, tak už se pro mě film stal příliš artovým a festivalovým. Příliš dlouhý na málo děje a epizody, ze kterých se skládal, začaly najednou působit příliš nesourodě. SHRNUTÍ: Když se toužíš vrátit tam, odkud jsi sám utíkal. (16.04.2019)