Moulin Rouge

Moulin Rouge. Domov prostopášných kurtizán, chrám rozdováděných bohémů a nekonečný zdroj inspirace pro umělce všech zaměření. A také místo, kde se setkává Phill Collins s Madonnou, Elton John s Dolly Parton a v "diamantové" písni dokonce Marilyn Monroe s Marléne Dietrich. Koho překvapí, že do toho všecho organicky zapadá Offenbachův kankán z Orfea v podsvětí? Zapomeňte na všechny muzikály, které jste dosud viděli. Pryč je broadwaysky úhledné skotačení z My Fair Lady i Julie Andrewsová, prostince rotující Za zvuků hudby (ta píseň v MR taky zazní). Baz Luhrman natočil NEJFILMOVĚJŠÍ muzikál všech dob, eklektický ohňostroj emocí, filmových asociací a starých songů v nových hávech. Tak třeba Roxanne. Z uprděného reggae od Police je strhující, dechberoucí, střevarvoucí tango a nejsilnější scéna filmu. Vizuální stránka MR evokuje roztančená plátna Toulouse-Lautreca, ale i legrační bollywoodské zpěvohry. Snad poprvé od filmu Až přijde kocour jsou barvy (červánkově růžová, chladně modrá a medově zlatá) dějotvorným prvkem a prostředkem režijního vyjádření. Ewan McGregor svým zpěvem strčí do kapsy většinu původních interpretů. A věřte, že tím jsem ANI ZDALEKA nevyjmenoval všechny klady filmu. 100 % (11.04.2003)

Nestává se moc často, že by mi nějaký film naprosto vyrazil dech a navíc abych hltal každou jeho minutu, přestože de facto vím jak dopadne. Moulin Rouge! se to podařilo. Tomuhle dílu opravdu nemám co vytknout, leda tak kýčovitost a extravaganci (než si na ně člověk zpočátku zvykne), ale i ty patří k této "pompézní a velkolepé" podívané, kterou řadím k nejlepším filmům, co jsem kdy viděl (z muzikálů to bude nejspíš moje number one). Krásné, strhující, dojemné. A ta hudba...Moje TOP 10. (28.03.2010)

"Moulin Rouge" jsem chtěl poměrně dlouho vidět, ačkoliv jsem tušil, že si mě tento příběh o svobodě, kráse, pravdě a především lásce asi moc nezíská. Pak, jednoho dne, proběhnou úvodní titulky a kratinká scéna stylizovaná do sépiové hnědi starých fotografií a já si říkám "Že by nakonec umění?"...Ale kdepak - kýč jako bič! Vekolepé, dráždivé a až útočné zpracování hýřící barvami, pohybem a střihem stojí osamoceně a není schopné zastřít naprostou průměrnost scénáře a hereckých výkonů. Ano, Ewan a Nicole se naučili zpívat, ale k čemu to je, když nedokážou svým postavám vdechnout život a ony tak zůstávají jen načrtnutými figurkami (a to své osobní antipatie vůči Nicole Kidman tentokrát nechávám stranou - i když, k postavě Satine velká dávka afektovanosti a tetrálnosti patří, ale co je moc, to je moc)...Nejhorší na "Moulin Rouge" ovšem je, že mě film přes veškerou snahu nedokázal vtáhnout do sebe, a tak mi bylo naprosto jedno, co se s jeho hrdiny bude dít. Což by se u příběhu velké a opravdové lásky (navíc v hávu postmoderního, výtvarně promyšleného muzikálu) nemělo stát, nemyslíte? Ale abych úplně nelhal - dvě scény se mě skutečně dotkly - "Roxanne tango" svojí perfektní choreografií a dravostí, a pak scéna "Show must go on". Jenže tam to byla zásluha samotné písně, která je sama o sobě milionkrát silnější a emotivnější než celých 127 minut "Moulin Rouge". Jinými slovy - tenhle film jsou jen pěkné(ě) rozpohybované obrázky...Ale pamatujte si - Baz Luhrmann je Pan režisér. Jen škoda, že mrhá svým talentem. (03.01.2007)

„Bol raz jeden mladík, zvláštny, kúzelný mladík, smutný pohľad mal, bol však veľmi múdry." Magické, opona sa roztvára a zavalí vás taký dvojhodinový pestrofarebný humbug, až vás na konci prekvapí, ako vás šialený Luhrmann dostal presne tam, kam chcel a vy ste mu neverili a na konci ste mu uverili a už pre vás bolo neskoro, zostali ste emočne zdrvení a rozložení na mikročastice. Zrazu ste dojatí, obzeráte sa, či niekto nejde, aby ste si mohli utrieť zaslzené oči a trúbite do vreckovky. MOULIN ROUGE je opulentný, bizarný, kuriózny, hlučný, akčný, farebný, drzý a krásny muzikál, ktorého úspech (celosvetová tržba 18O miliónov pri 5O-miliónovom rozpočte, osem nominácií na Oscara) vyvolal krátky boom muzikálov (CHICAGO, NINE). Luhrmann je diabol a z Nicole Kidman a Ewana McGregora skvelý, skvelý, skvelý pár. Pekná rozprávka ladená do pop-kultúrnej čipkovanej blúzky, aj keď celé je to miestami natoľko pojašené, že to samozrejme na IOO% nebude sedieť každému. Kino Považan 2001 (21.12.2004)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)