Moulin Rouge

Neskutecne vostrej muzikal, snad nejlepsi co jsem kdy videl. Prvnich zhruba 70 minut je totalni jizda, Luhrmann srsi napady, dej je skoro az zbesilej a neda se od filmu odtrhnout oci. Jenze pak sviznost trochu polevi, zacnou se resit otazky lasky atd. a Luhrmannovi napady dochazej, i kdyz semtam tu nejaka ta vychytavka je. Hudba je bombasticka, nektery pisnicky mi prisly dost povedomy a kamera je uchvatna. Ewan McGregor a John Leguizamo jsou fakt hodne dobry, ale jednoznacne nejvic me dostavala Nicole Kidman, kterou nepovazuju za nejakou velkou krasku, ale tady byla fakt nadherna, asi nejhezci ze vsech filmu, ve kterejch kdy byla a krom toho hrala naprosto uzasne. A jeste stoji za zminku Jim Broadbent, ten taky nemel chybu. Prislo mi, ze Luhrmann natocil takovou variaci na Romea a Julii, ale proc ne, koneckoncu uz s tim ma zkusenosti. Navic do filmu pridal nekolik vtipnejch scenek. Jasnejch 5*. (30.07.2006)

Opät som si pozrel tento genialny muzikal s perfektne namixovanou hudbou od Nirvany, Madonny, Queenu alebo Whitney Houston a dalsich a opät to bol pre mna obrovsky zazitok, pricom zacinam stracat pochyby, ze by sa mi mohol nejaky iny muzikal pacit viac ako tento. Nicole Kidman spieva uchvatne, melodie boli taktiez vybrane a zmixovane nadherne a ani Ewan McGregor nespieva az tak zle, ako napriklad Pierce Brosnan v muzikali MAMMA MIA! (2008). Proste nadherny, ale aj smutny pribeh. Je tam mozno par scen, ktore mi trosku vadili, napriklad na zaciatku s tymi klaunami s chaotickou kamerou, ale to sa da odpustit, pretoze zase v zaberoch, kedy spolu spievaju Kidman s McGregorom je naopak kamera nadherna s uzasne farebnym rozpravkovym vizualom. ________ Nicole Kidman - (Satine) +++ Ewan McGregor - (Christian) +++ John Leguizamo - (Toulouse-Lautrec) +++ Jim Broadbent - (Harold Zidler) +++ Richard Roxburgh - (Duke) +++ Kylie Minogue - (The Green Fairy) +++ Produkcia: Baz Luhrmann (13.07.2011)

Docela šílenost bych řekl. Divák někdy ani nedostane pauzu na dějové "nadechnutí". Ke konci ale tempo polevuje. Mile mě překvapil remix písně Smells like teen spirit od Nirvany. Na druhou stranu, toho zpívání už bylo potom moc, takže to je u mě defacto kámen úrazu. Míň zpěvu a víc dialogů. A že se teda na muzikál potom nemám dívat? Kašlu na to... Viděl a nelíbilo. Tečka (12.08.2011)

Výtvarně a obrazově uchvacující. Hýřící barvami. Již počátek filmu je jako zběsilá jízda někde na pouti. Dějově (originální humor, drama nenaplněné lásky a nevyhnutelný konec), stylově (muzikál z počátku století zasazen do moderních poměrů), hudebně (Lady Marmalade, Nirvana, Kiss, Queen a jejich muzikálová inovace) a pěvecky (Nicole a Ewan) velmi pestré dílo. Jejich hudební projev mě nadchl, jejich hlasy k sobě dokonale padnou. Nicole Kidman a její bělostně zářící pleť, zrzavé vlasy a hluboce modré oči mě okouzlily a já si představila, že přesně tak vypadá jeden z ideálů osudové, ženské krásy. Nejlepší je oficiální verze Lady Marmalade v podání mé nejoblíbenější Christiny Aguilery společně s Pink, Lil Kim a Missy Elliot. "He met Marmalade down in old Moulin Rouge, strutting her stuff on the street. She said, 'Hello, hey Joy, you wanna give it a go?' " (07.03.2010)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)