Moulin Rouge

'' The show must go on... '' Není většího skeptika (pokud jde o muzikály), než jsem já.. Sám tomu těžko věřím a můžu být sebevětší ignorant a i nadále tvrdit, že mě muzikály neberou, ale.. Nemůžu ignorovat fakt, že Moulin Rouge je umění. Umění ve své ryzí podobě a fenomenální výkony ústřední dvojice to jen podtrhují - 100%. (05.10.2011)

Co se týče viscerálního prožitku, jde o těžko popsatelné převyprávění, přezpívání a přebarvení mýtu o Orfeovi. Film zřejmě vymyšlený a natočený pod vlivem absintu (za asistence absintové víly s tělem Kylie Minogue) ovšem není (jenom) bezmyšlenkovitou muzikálovou extravagancí. V míšení stylů lze vysledovat řád, diktovaný hlavní dějovou linií. První romantické okouzlení se nese v jiném duchu než milostné námluvy ve "Slonovi" a zcela odlišně je pojatá druhá, pomalejší a méně třpytivá polovina filmu, odhalující, že jádrem vyprávění po celou dobu nebylo nic komplikovanějšího než ten nejklasičtější příběh tragické lásky. Luhrman však vyprávěcí schémata klasických románů paroduje, zveličuje nebo rozbíjí. Důsledně při tom vytěžuje popkulturní rezervoár, v němž najdete The Sound of Music i French Cancan, Marilyn Monroe i Nirvanu, screwball komedii i commedii dell'arte. Neustávající, pouze různě rychlý rej obrazů a zvuků brání tomu, aby film na jediný okamžik zevšedněl. Pořád na co koukat, co poslouchat, nad čím přemýšlet. Třeba nad tím, zda je zrovna napodobován styl muzikálů z Bollywoodu, od Minnelliho nebo od Berkeleyho, zda jde o narážku na Ophülse, Felliniho nebo Sauru. Stejně jako v jiných jeho projektech, nešlo Luhrmanovi ani v nejmenším o historickou věrnost. Proklamovaným cílem bylo zprostředkovat divákovi, jak mohlo místo typu Moulin Rouge v letech své největší slávy na návštěvníky působit. Ne fakta, ale zážitek. Tehdejší kulturu reinterpretuje z dnešního úhlu pohledu. S výpomocí současných umělců hledá vhodné vizuální a hudební paralely k tomu, co bylo tehdy v módě, ale co už by na nás dnes působilo zastarale a usedle. Moulin Rouge je film "pohupující" se na hraně mezi absolutním kýčem a emocionálním tornádem. Pro mne jde o výjimečné dílo v dobrém slova smyslu postmoderního režiséra a o jeden z audiovizuálně nejbohatších filmů, jaké kdy byly natočené. 95% Zajímavé komentáře: belldandy, Eddard, Aiax, Natascha, Callas, El Loco, Tequila (15.04.2005)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Miluji tento film. Přiznávám ale, že na poprvé jsem s ním měla problém. Hlavně prvních 15 minut jsem nemohla rozdýchat to bláznivé tempo a snad všechny barvy, na které si jen vzpomenete na jedné scéně. Musela jsem film stopnout a říct si - Co to jako je? Když jsem si však film nechala projít hlavou, z nějakého důvodu jsem si ho musela pustit znovu a naprosto mě odrovnal. Famózní soundtrack, herecké výkony a ta choreografie jednotlivých scén. Nyní si Moulin Rouge musím pouštět pravidelně. Za absolutní vrchol považuji "El Tango De Roxanne" u které mi vždycky stojí všechny chlupy na těle a jedná se o jeden z mých nejoblíbenějších filmových momentů vůbec. (10.01.2011)

Nečekal bych, že to bude i po letech tolik působit a fungovat. Třeba Nolanovy filmy (za mě) po pár letech (i týdnech) takový účinek jednoduše nemají. Město lásky ve všech svých podobách. Srdcem téhle legendární metropole je noční podnik, ve kterém se každý večer jede nanovo, každý večer se vyplácají nové šminky, falešné úsměvy i polibky. Vyhrává ten, kdo nejvíc platí. Momentálně je to Vévoda, který chce vlastnit jedno představení i krásnou kurtizánu Satine. Jenže ta se zrovna, zdá se, nečekaně a skutečně zamilovala do naivního básníka Christiana. Je třeba přijít s několika lži a jedním spektakulárním spektáklem. Chvíli to vypadá, že příběh půjde stranou – úvodní desítky minut jsou nesmírně rychlé: vášnivé, zkažené, barevné, nápadité, rytmické, kýčovité, pouliční, erotické, divoké, ale hlavně zatraceně fajn. Je neuvěřitelné, jak zbaštíme dialogy, které jsou vlastně úplně jednoduché, jak zhltneme vyznávání lásky pomocí prachobyčejné červené knihovny. Samozřejmě na klasický hollywoodský žánr zapomeňme, čaroděj Baz Luhrmann si z něho bere jen to, co uzná za vhodné/atraktivní. A nakonec se přímo v premiérovém kusu na jevišti vyjeví pravda o hrdinech: příběh lásky v příběhu lásky, a divák hltá vše, co tvůrci předkládají. Tahle živelná hra na muzikál se prostě musí líbit, zrovna jako zpívající romantik a zpívající kabaretní děvka (pobledlá Nicole Kidman se mi líbila o dost víc než Ewan McGregor). Audiovizuální slast. Soundtrack je stoprocentní. Příště zas. (15.12.2015)