Psí odpoledne

9/10 Stockholm Syndrome: The Movie. Štýlová jazda. Minimalistická réžia (žiadna hudba), parádna analógová kamera, skvelá atmosféra 70tych rokov, jedno dusné letné popoludie, úžasne napísané postavy, ktorým stačí pár viet a pozorný herecký výkon, aby dosiahli hĺbku, čo niekedy nedosiahnu ani po celú stopáž a pravdaže božský Al Pacino. (26.07.2018)

Psí odpoledne se zrovna moc nevydařilo. Asi jsem jeden z mála s tímto názorem, ale jistým způsobem mě nudí sledovat sociální tématiku muže na okraji společnosti a ještě ke všemu homosexuála (toto téma mi přišlo násilně vnucené), který se snaží vykrást banku. Chvíli to vypadalo na promyšlený plán, ale ten padá hned při první ukázce stupidity hlavní postavy, kterou hraje (opět skvěle) Al Pacino. Sonny není žádný chladnokrevný zabiják ani génius, spíše obyčejný bankovní úředníček co si ukousl velký kus dortu a nemůže ho spolknout. Jeho postava se ze začátku stává aspoň trochu zajímavou svými výstupy před davem (och ten pocit obdivu...), ale postupně velmi rychle unaví a začne nudit. Druhá půlka filmu bych řekl je přímo velmi slabá a kolikrát se mi zavírali oči nad neustálým chozením ven a dovnitř a čekáním na svou manželku (homosexuální i heterosexuální). Sidney Lumet měl předvést trochu více spádu ve filmu, který se vleče a velmi rychle ztrácí všechno svoje počáteční naivní kouzlo. Tři hvězdičky jsou VELMI slabé a jen úcta k Al Pacinovi a jeho herectví mi brání dát o jednu méně, ale co není může být. (21.09.2007)

Svěží a originální scénář (opět potvrzující, že nejlepší historky píše život sám), ve kterém nechybí místo pro vtip i napětí, vynikající Al Pacino a John Cazale. Ale hlavně poselství nacházející se spíše v podtextu: média jsou ne třetí, ale první velmoc, a kdo s nimi umí pracovat, má sympatie dokonce i vlastních rukojmí v hrsti! Sidney Lumet mistrně kombinuje krimidrama dvou amatérských lupičů s kritickou sondou dobové společnosti (odbory, postoj k jinak sexuálně orientovaným menšinám atd.). Vynikající záležitost 70. let :8) (04.08.2008)

Nepřekonatelné drama, skvěle vygradované, bez přestávky nabízející herecký koncert Al Pacina, se zdatně sekundujícími přihravači včetně málomluvného, dlouhovlasého Johna Cazaleho. Další dílo Sidneyho Lumeta, který jako by si přivlastnil monopol na skutečné příběhy s Al Pacinem v hlavní roli Jak se může ještě někdo snažit o natočení filmu o přepadení banky? V tomto oboru už byla právě Psím odpolednem nastavena laťka tak vysoko, že jakýkoli pokus o její překonání musí skončit zoufalým a trapným nezdarem (zvláště má-li tolik drzosti se k Psímu odpoledni ještě odvolávat - viz. Swordfish- Operace Hacker.) (10.01.2005)

Jestliže Al Pacino s přehledem zahrál drsného mafiána, tady to byl pravý opak. Zejména počátek filmu dává jasné znamení, že postava kterou hraje, je pořádný looser. A Pacino to sehrál se stejnou samozřejmostí a hodnověrností jako v Kmotrovi To svědčí, že byl a je opravdovým Hercem. Sidney Lumet zase dal vzpomenout na svých Dvanáct rozhněvaných mužů. Zde se opět rozehrává drama na velmi malém prosotru, ale čím je prostor stísněnější, tím je film autentičtější a lepší. John Cazale nemá ve filmu moc replik. Ale tenhle člověk hraje především svým zjevem a gesty. I to málo mu stačilo na nominaci na Zlatý Globus. Film samotný je tragikomedie. Dva nepříliš zdatní chlápci chtějí vyloupit banku, ale poserou co mohou. Postupem času vidíme prvky, které by jindy působily trapně, ale v tomto filmu jsou na svém místě. Rukojmí cvičí se zbraní, jsou nadšeni, že jsou v televizi a mají své věznitele pomalu jako kamarády. Jsem nadšen, opravodvý filmový zážitek! (11.05.2009)