Mazací hlava

To jsem si dal. Čekal jsem ujetost, ale nevěděl jsem, že to bude tak divácky nepřístupné. Mazací hlava je zaměřená hodně na vizuál, kde v obvykle stísněných prostorech (především vidíme pidibyteček hlavního hrdiny) vidíme poměrně nápadité, ošklivé prostředí. Vše je nemoderní, zchátralé a špinavé. Deka v posteli je plná děr, výtah se rozjede s hlasitým řachnutím a pak jede nahoru pomaličku jak šnek a na nočním stolku roste větev z hromady hlíny. Rozhodně se tedy nejedná o veselohru. K celkově nepříjemné atmosféře přispívá to, že velkou část filmu jsou nějaké hlasité ruchy v pozadí, které ne a ne přestat. Už jen z těch by většině lidí trefilo. Asi tenhle film měl i nějaký ten příběh, možná dokonce i nějakou hloubku. Já viděl spíše jen řadu scén, které se předháněly v tom, jak moc budou nepříjemné a nechutné. Tempo je velmi rozvláčné už od začátku, ale ve druhé části se u mě film překlopil do neustálé nudy. Po celý film se dají obdivovat ty odpornosti, které zjevně nejsou laciné a prvoplánové, ale také už dnes nejsou kdovíjak šokující. Vizuálně zajímavé, jinak nuda. (4/10) (24.04.2020)

Já vážně nevím, co smysluplného k tomuhle dodat. Ohánět se horou superlativů či negativů prostě nemá význam, protože na téhle planetě nemůže existovat člověk, který by Eraserhead pochopil a dokázal říct, co tím chtěl autor povědět a tudíž nemůže existovat někdo, s kým by se na toto téma vedla polemika.. Nevím, jestli mám dát * nebo *****, nevím jestli se mi to líbilo nebo ne...nevím už zkrátka vůbec nic. Uf, tohle sousto už si nedám :) (05.10.2002)

Lynchův absolventský film se mi dlouho vyhýbal, po třech dekádách čekání mi ale neunikl - a překvapivě ho považuju za mnohem přístupnější, než jsem z ohlasů na něj čekal. Divácký oříšek pro mě představuje Lynchova pozdní tvorba, takový 200minutový Inland Empire nebo The Return dokážou toho, kdo není napojený na Lynchovo vnímání, přivést svou nekonečností na práh zoufalství. Mazací hlava je surrealistická hříčka s rozumnou stopáží, originální, v mnohém provokativní a znejisťující, pro mě ale celkem čitelná. Uznávám - můj výklad snímku může být na hony vzdálený Lynchovu autorskému záměru. To ale v případě surrealistického díla není na překážku; sny si můžeme vykládat různě. Ostatně pokud vím, režisér nikdy žádná vodítka k tomu, jak jeho film chápat, neposkytl. Že se nepřiznal k původu postiženého miminka, které je zjevně z organické hmoty, bych z vícero důvodů chápal. Každopádně oněch 10 000 dolarů, které mu Americký filmový institut poskytl, považuju za dobře investované peníze. Mám rád filmy, které stojí na atmosféře, a tady Lynch zabodoval fantastickým způsobem: tísnivý industriální svět plný bizarností a podivně vykolejených postav odpovídá noční můře, která vás pronásleduje těsně před probuzením. Režisér si tady vyrovnal účty s Philadelphií - městem, které formovalo jeho dospívání a kde se cítil frustrovaný a nepochopený. Tohle město zažívalo v oněch časech úpadek, průmysl mizel a město sužovala nezaměstnanost a chudoba. Špína a všeobecné chátrání vybydlených čtvrtí je z mnoha scén jasně cítit. Celkový dojem: 85 %. (02.02.2021)

Eraserhead a David Lynch. Nebo spíš David Lynch a Eraserhead. Prostě když se řekne "Lynch", jako první se v mé mysli ohlásí obludný vjem, který se pokusil vymazat mi hlavu. Prý jsem v komentářích příliš popisná (ano, Gimpe, vzala jsem si to k srdci), ovšem tuto svou úchylku zde uplatnit nemohu. A nedovolím si ani interpretovat, co se na plátně přede mnou odehrávalo... Anebo jo, já se vyjádřím obojím způsobem. Charlosinino vidění Mazací hlavy: Děj je poměrně jednoduchý, jeho zobrazení ovšem radikálním způsobem narušuje běžnou narativní rovinu. Lynch prolíná reálnou sféru se sférou temných bludů odehrávajích se v temnotě lidské duše. Poněkud nervózní Henry přijde na večeři ke své přítelkyni Mary, kde se dozvídá, že je otcem. Jeho dítě je ovšem poněkud znetvořené a hlavně nechtěné. Matka nezvládá situaci, dítě stále brečí, cítí k němu jakousi nevoli a chce se vyspat - vyčerpaná a zoufalá odchází od Henryho, ať se taky postará. Viděno jeho očima je dítě vskutku netvorem, navíc nemocným. Snaží se o něj postarat, hledá odpovědnost sám v sobě, nicméně odpor je převládajícím pocitem. Je postaven do situace otce, který má na starost své dítě bez dozoru matky a není na to připraven. Veškeré jeho pochyby a stísněnost nabývají obludných rozměrů. Jakési rozptýlení mu nabízí sousedka od naproti, ovšem ta je také sužována pláčem dítěte. Zoufalství Henryho graduje do nejvyšších sfér - cítí se vinen, uvažuje nad sebevraždou, protože v znetvořeném dítěti vidí kus sebe (je přece jeho otcem). Odráží se v něm kus jeho samého, veškeré zlo se zrodilo a on je jeho sploditelem. Co na Charlosinu zapůsobilo: Lynchovo vidění a jeho pohrávání si s divákem. Kdykoliv se zdá, že děj nabírá racionální spád, kulisa se roztrhne a přichází něco nečekaného - jakési vstupy zdánlivě nesouvisející s dějem. Stísněná atmosféra filmu od prvotního záběru proniká přes plátno téměř hmatatelně, ovšem chvílemi ji prostoupí groteskní momenty. Stejně tak do děje vstupuje jakási halucinogenní rovina, která je napevno součástí příběhu. Na vzniklou situaci divák nahlíží očima hlavní postavy - veškeré myšlenky, pocity, vjemy a představy zde ožívají. Neodehrávají se jen v Henryho hlavě, ale přímo na plátně. Hustou a deprimující atmosféru podtrhuje šum z okolí, z bytu, z nitra postavy. A ta, zavřena v bytě s dítětem a hlavně sama se sebou začíná podléhat tlaku. Co Charlosinu uchvátilo: Dokonalé nastolení tíživé atmosféry prošpikované bizarními vsuvkami nabourávajícími stěžejní linii filmu. Divák se stále ptá: "Co to sakra má být?" A Lynch odpovídá: "Neptejte se." Závěrem: David Lynch je bezpochyby ojedinělým zjevem světové kinematografie. Netočí filmy, ale maluje obrazy. Na jeho plátně se neodehrává jakási vnější scenérie, nýbrž nejhlubší stránka lidské duše. Není na místě hledat v jeho filmech logiku či nějaký řád. Sám odpírá jedinou možnou interpretaci díla... navíc na každého to zapůsobí jinak, každý tam najde něco jiného. A v tom je Lynch vskutku mistrem. (02.09.2008)

Lynchova další (resp. v pořadí první ) uchýlárna. Depresivní až je to nepříjemné. Hnusné až se někomu z toho udělá nevolno. Zvuky industrializovaného města ještě více přidávají na pocitu deprese, odcizení, nepotřebnosti a ovlivnění lidí technikou. V tomto filmu nejde podle mě o pointu, příběh a podobné zvyklosti, ale o čistý pocit z jeho sledování. Při pohledu na zpívající "děvče" a znějící hudbu :"In heaven, everything is fine...." mi opravdu není moc happy. Celý ten film je ujetý a neříkám, že jsem ho pochopil. Pouze jsem z jeho sledování měl pocit něčeho co je skryto v nás, ale nedáváme tomu šanci vylézt. Nehodnotím ten film čistě podle sledování (má přítelkyně vydělá posledních 5 minut a nechápe do teď jak sem se na to mohl dívat :)), ale jen celkový pocit, myšlenky a uhranutí ze sledování tohoto snímku. (20.09.2004)