Mazací hlava

Eraserhead je hlubokou sondou do nejtemnějších propastí lidské mysli, kde realistický pohled nevidí přes veškerou černotu nic. inspirace v nejděsivějších nočních můrách předvídá jedinečnou atmosféru, která je rozvíjena brilantním zpracováním technické stránky filmu. výprava uvádí diváka do prostředí klaustrofobického, industriálního, technokratického a znepokojivého pro svou všednost a zdánlivou obyčejnost. i přesto, něco v něm je "špatně". kamera zůstává povětšinou statická a umírněný střih zapříčiňuje neobvykle dlouhé, vtíravé záběry. náměsíčné projevy herců a všudypřítomná čerň šerosvitu přidávají na dojmu mlžné clony mezi divákem a obrazem. jak i v pozdějších filmech David Lynch dokáže, je mistrem v práci se světlem a stínem, což v černobílém filmu vyniká dvojnásob. otevírají se nové možnosti v komponování záběrů. takřka taktilní rozměr získávají povrchy podivných textur, vynikající v nejnezvyklejším, chvílemi pohasínajícím nasvětlení. probouzejí v mysli vzpomínky na doteky podobných povrchů, a tak může mít divák pocity, jako kdyby při sledování filmu opravdu zanořoval prsty do bahnitých hmot, nebo snad číchsi hnisavých ran? ještě více se může pod kůži vrývat zvuk - jeden z nejvýraznějších výrazových prostředků Mazací hlavy. Máloco tolik přispívá hutné atmosféře - všudypřítomné ruchy, skřeky, to táhlé hučení, které podkresluje celý film ale podvědomě pustoší stabilitu divákovy mysli. a co ty pazvuky, které jen málokdy patří viditelnému zdroji a ještě méně často se daří jejich příčiny domýšlet? raději si nepředstavovat, co všechno se může ukrývat v temných zákoutích mizanscény, kam světla nedosáhnou, nebo v prostoru vynechaném mezi střihy. ale ten možná není nic víc než bezrozměrnou tmou, chaosem a peklem, které časem pohltí všechno a každého a v posledku do této tmy odvanou ostatky každého z nás jako pouhé žmolky titulních gumovátek. celý film pak jistě není méně než audiovizuálním zpředmětněním onoho děsu z nicoty, do které se všichni nezadržitelně noříme jako do černého bahna. od toho ani ulpívání na lepkavých potomcích nepomáhá. dostavuje se pocit stejně svíravý, jako při bezprostředním ohrožení života, pouze temný a neviděný. zůstává pod povrchem, tlumený, ale neustálý. a jedině nevědomí se odváží zhmotnit všechny ty hrůzy, "bezpečně" ukryté za radiátorem vědomí. Lynch rozpoznal ve filmovém médiu schopnosti oprostit se od zákonitostí tak zvaného reálného prostoru a času a nalezl tak úzkou souvislost s nekonečným počtem dimenzí, kterými disponuje snění. jediným limitem jsou pak samy obsahy mysli ukládané a zpracovávané při vnímání. mimo jiné typicky lidský poznatek: vědomí vlastní konečnosti. (31.01.2006)

Lynch se neubírá klasickým směrem, kdy film musí mít logiku, racionálnost a určité zdůvodnění proč vlastně exituje. Proto je jeho tvorba tak blízká surrealistickému směru - jde jen o náhodné nahazování námětů a prvků a rozvíjení příběhu do mnoha snových až halucinogenních linií... Proto není třeba hledat nějaké zběsilé teorie, které vysvětlí do puntíku proč se dělají z hlav tužky, proč kuře najednou oživne, proč má žena z radiátoru kotlety... Jde jen o proud myšlenek a vizí, které měl Lynch v hlavě a které se mu (opět) podařilo svérázně zobrazit na plátně. Jeho depresivní atmosféra omámí hned po pár minutách filmu, zvukový repertoár nejrůznějších industriálních a fabrikových ruchů vás nenechá oddechnout ani na jediném místě a určitě si ani minutu neoddechnete, protože ve filmu není žádné místo na uvolnění, ticho, či klid... Film přece nemusí být pouze krásný, pateticky vyfabulovaný příběh... Pro mě srdcová záležitost, jeden z nejosobitějších a nejlepších Lynchových filmů. Je to deprese, to ano, ale perfektně udělaná! (07.09.2006)

Temný surrealistický příběh je zdánlivě jednoduchý - Henry je donucen oženit se s Mary, jelikož s ní má (asi) potomka, toho ale prý nemocnice odmítá vydat, dokud se nevezmou. Potomek vypadá jako E.T. - Mimozemšťan (ten ale v té době ještě nebyl natočen).  Mary s odůvodněním, že se jde vyspat k rodičům, odchází a již se nevrátí. Henry tak zůstává na opatrování sám s potomkem a spoustou snů a přeludů. Asi nejděsivější je rozbalování zavinovačky. Po většinu doby mi v hlavě rezonovala budoucí Lynchova Duna, jako by to byl příběh z jejího (v podání Lynche) světa. Skvělá černobílá kamera a práce se světlem. Hudební doprovod, sestávající se vesměs z ruchů je atmosférický. Jeden z těch snímků, co zkoušejí trpělivost diváka, než se mu odmění... (03.09.2023)

Film by se dal použít v psychiatrických léčebnách a odvykacích zařízení ke kontrole správné medikace. Z té hudby budu mít duševní potíže ještě dlouho a z těch prapodivných tvorů noční můry a potíže žaludeční. Zajímalo by mě, jestli Lynch během dlouhého natáčení sám nezapomněl co tím vlastně myslel. No, každý v tom patrně uvidí to, co jeho samotného nejvíc tíží a co se mu aktuálně honí hlavou. Hm, takže teď si to svoje vysvětlení budu muset nechat pro sebe, stejně jako autor. (10.06.2011)

David Lynch je možná magor. David Lynch je možná génius. Kdybych chtěl parafrázovat Karla Čapka, řekl bych, že David Lynch je továrna na absurdno. David Lynch je člověk, který si libuje v nejrůznějších bizarnostech a nesmyslných situacích a příbězích. Mazací hlava je přesně taková. Trochu bizarní, trochu nesmyslný a trochu švankmajerovský film, kterým se David Lynch proslavil. Je to sice bejkárna, ale „něco na tom je“. David Lynch má to štěstí, že prvním filmem, která jsem od něj viděl, byl božský Mulholland Drive, protože kdybych viděl jako první Mazací hlavu, asi bych si k němu hledal dalekou cestu. David Lynch je nezaškatulkovatelný. David Lynch je David Lynch. A mám ho rád. Sám nevím proč. Ale Mazací hlava mne tedy příliš neuchvátila. (06.12.2007)