Mazací hlava

Na plátna kin přichází ten největší blázen na režisérské židli - David Lynch. V mnohém svoji prvotinu nepřekonal - v nevysvětlitelnosti, úchylnosti a šílenosti. Zatímco u ostatních Lynchovek víte alespoň chvilku o co jde, zde ani náhodou. Zábavné chvilky se střídají s těmi nudnějšími a zážitek je hodný deliria. Vážně, pokud chce mít pocit jako ve vožralství a chcete ušetřit, sežeňte si Mazací hlavu. O tomto filmu nemohu říci, jestli se mi líbil, či nelíbil. To nelze. To se vymyká všemu. X%. (24.10.2008)

........Lynch zde extrémní symbolismus přitvrdil až do polohy „po koule“ a během delších přestávek, kdy měl finanční problémy s natáčením, nepolevil. Veškerý čas zde převládá černobílá vizuální stránka, strnulá statická kamera, místy si musíte ověřit, zda-li není film zaseknutý. Je to jakási přehlídka obrazů, autobiografické lynchovo vniknutí do jeho nejranějších zážitků, traumat a afektů s podivně zkombinovanými zesílenými zvuky a ruchy. Jeho vlastní postižený potomek je zde náznakově pojat jako malá nevyvinutá zrůda. Jeho manželka a dcera byly ve střižně úplně z filmu vyjmuti, ale v titulcích jejich jména byla nakonec ponechána. Toto rozporuplné dílko, které nebylo schopno si na sebe vydělat, bylo přes všechny peripetie odrazovým můstem k další filmové tvorbě toho mistra improvizace, snílka a bojovníka s noční můrou. Nebýt Eraserhead není ani Sloní muž........ (05.03.2005)

Tento film je jako Rubikova kostka; začnete, kde se vám zachce, začnete v kterémkoliv místě, začnete u muže, který si nevzal ráno antidepresiva, nebo u dítěte, co vypadá jak protáhlý šlem s paznehty, a vynoříte se se stejným pocitem, že Mazací hlava je ze své podstaty nesymetrická a že abychom čemukoliv porozuměli, musíme si ze sklepa donést vlastní interpretační nářadí. (14.08.2007)

Poprvé se mi při filmu stalo, že jsem zařval. Ne, tak to nemyslím, ale zaječel jsem rovnou dvakrát. Občas jsem však měl pocit, že k prvnímu významu tohoto dvojsmyslu bylo blízko. Lynch je zvláštní a dosti kontroverzní režisér/umělec, docela ho uznávám, jeho kraťasy mi však moc neříkají, celovečerní filmy se mi líbily víc. Samozřejmě nebudu předstírat, že jsem tuto šílenost (doslova) plně pochopil, ale analyzovat ji rozumem je podle mě chyba. Podle mě Lynch surrealisticky zobrazuje svá traumata ze života (např. o jeho dceři), ale nějak poskládat dohromady jsem si to ve své vlastní palici nedokázal. Znovu bych se na ten film nepodíval, docela jsem ho rozdýchával (zařval jsem právě u záběru na osypané dítě a ještě nějakou halucinaci, nejspíš kvůli nervovému rozpoložení), ale jen během dne a neotevřelo mi to žádnou překonanou fóbii. Možná proto, že jsem prostě moc mladý a nemám zkušenosti s dětmi nebo životem podobnému Henryho Spencera. (12.10.2016)

Eraserhead a David Lynch. Nebo spíš David Lynch a Eraserhead. Prostě když se řekne "Lynch", jako první se v mé mysli ohlásí obludný vjem, který se pokusil vymazat mi hlavu. Prý jsem v komentářích příliš popisná (ano, Gimpe, vzala jsem si to k srdci), ovšem tuto svou úchylku zde uplatnit nemohu. A nedovolím si ani interpretovat, co se na plátně přede mnou odehrávalo... Anebo jo, já se vyjádřím obojím způsobem. Charlosinino vidění Mazací hlavy: Děj je poměrně jednoduchý, jeho zobrazení ovšem radikálním způsobem narušuje běžnou narativní rovinu. Lynch prolíná reálnou sféru se sférou temných bludů odehrávajích se v temnotě lidské duše. Poněkud nervózní Henry přijde na večeři ke své přítelkyni Mary, kde se dozvídá, že je otcem. Jeho dítě je ovšem poněkud znetvořené a hlavně nechtěné. Matka nezvládá situaci, dítě stále brečí, cítí k němu jakousi nevoli a chce se vyspat - vyčerpaná a zoufalá odchází od Henryho, ať se taky postará. Viděno jeho očima je dítě vskutku netvorem, navíc nemocným. Snaží se o něj postarat, hledá odpovědnost sám v sobě, nicméně odpor je převládajícím pocitem. Je postaven do situace otce, který má na starost své dítě bez dozoru matky a není na to připraven. Veškeré jeho pochyby a stísněnost nabývají obludných rozměrů. Jakési rozptýlení mu nabízí sousedka od naproti, ovšem ta je také sužována pláčem dítěte. Zoufalství Henryho graduje do nejvyšších sfér - cítí se vinen, uvažuje nad sebevraždou, protože v znetvořeném dítěti vidí kus sebe (je přece jeho otcem). Odráží se v něm kus jeho samého, veškeré zlo se zrodilo a on je jeho sploditelem. Co na Charlosinu zapůsobilo: Lynchovo vidění a jeho pohrávání si s divákem. Kdykoliv se zdá, že děj nabírá racionální spád, kulisa se roztrhne a přichází něco nečekaného - jakési vstupy zdánlivě nesouvisející s dějem. Stísněná atmosféra filmu od prvotního záběru proniká přes plátno téměř hmatatelně, ovšem chvílemi ji prostoupí groteskní momenty. Stejně tak do děje vstupuje jakási halucinogenní rovina, která je napevno součástí příběhu. Na vzniklou situaci divák nahlíží očima hlavní postavy - veškeré myšlenky, pocity, vjemy a představy zde ožívají. Neodehrávají se jen v Henryho hlavě, ale přímo na plátně. Hustou a deprimující atmosféru podtrhuje šum z okolí, z bytu, z nitra postavy. A ta, zavřena v bytě s dítětem a hlavně sama se sebou začíná podléhat tlaku. Co Charlosinu uchvátilo: Dokonalé nastolení tíživé atmosféry prošpikované bizarními vsuvkami nabourávajícími stěžejní linii filmu. Divák se stále ptá: "Co to sakra má být?" A Lynch odpovídá: "Neptejte se." Závěrem: David Lynch je bezpochyby ojedinělým zjevem světové kinematografie. Netočí filmy, ale maluje obrazy. Na jeho plátně se neodehrává jakási vnější scenérie, nýbrž nejhlubší stránka lidské duše. Není na místě hledat v jeho filmech logiku či nějaký řád. Sám odpírá jedinou možnou interpretaci díla... navíc na každého to zapůsobí jinak, každý tam najde něco jiného. A v tom je Lynch vskutku mistrem. (02.09.2008)