Lost Highway

Kdybych usnul po prvních dvaceti minutách a probudil bych se někdy v osmdesáté minutě, nevěřil bych, že je to ten stejný film. Totální výměna postav a dějů strašně mate a říkáte si, kdy se tam ještě, a jestli vůbec, vrátí zas Bill Pullman, který láká všude na plakátech, říkáte si, tohle je snad něco jiného, než jsem čekal, hledáte, kdy se objeví ta slibovaná lost highway, hledáte, jestli jste něco nezapomněli vy sami, nebo co všechno vám uniklo a kdo za to může. A to je totální převod jakéhokoli psychického stavu jakékoli postavy z tohoto filmového světa na vás, nejspíš zejména dvou hlavních mužských postav, vy sami máte schizofrenii a chaos ve vzpomínkách, byť jsou jen pár minut, pár scén staré, v myšlení, v hlavě... Jestli tohle není napětí, nejtotálnější napětí, totální thriller, chyba je u vás. Každý si ten film dělá sám, nikdo ho nevede, vše záleží na vaší hlavě, a tu má každý jinou, to je postmoderní, to je velice zvláštní a nesrovnatelné. (08.09.2009)

Fred je v tenzi. Ve strašné tenzi. Je jako tygr v kleci. Těžko říct proč - má sexy a zřejmě hodnou manželku, barák jako kráva, hraje profesionálně na saxofon a všechno v jeho životě se zdá být v naprostém pořádku. Přesto Fred působí dojmem, že každou chvíli vybuchne jako sopka. A zrovna Freda si vyhlídne nějaký úchylák a začne mu posílat videokazety, na nichž je nahraný Fredův dům i spící Fred s manželkou... A to už je na Freda trochu moc. Tak bych popsal první půlhodinu, u které jsem si nemohl pomoct a navzdory sugestivní a znepokojivé atmosféře se pořád pochechtával. S Fredovým nástupem do vězení ale zároveň nastoupila nuda, kterou jsem se neprokousal, takže nehvězdičkuju. (07.02.2017)

Hypnotická do detailu vytvořená hra s divákem. David Lynch nepochází z našeho světa. Baví mě, že si určuje své linie jako malíř, nebo skladatel, pracuje se svou prací a pohrává si s námi jako s loutkami (voodoo) a jen čeká, kdy do nás bodne ostrý předmět. Rozštěpené související linie příběhu podkládající se v jeden celek je zdánlivě nemožné. Tolik tajemství neskrývá žádný jiný film. (25.03.2012)

Prostredníctvom snímku "Lost Highway" som sa zoznámil s nekonvenčnou tvorbou amerického režiséra Davida Lyncha. V roku 1997 som si naň zašiel do kina. Po viac ako dvoch hodinách som vychádzal von užasnutý, okúzlený a zmätený. David Lynch ma dostal, vyrazil mi dych, rozšíril moje filmové obzory. Nič tak sureálne, haluciogénne a znepokojúce som nevidel. Od vtedy som si pozrel už mnoho jeho snímkov, no najradšej sa vždy vraciam práve ku titulu "Lost Highway". Je to geniálny film. ***** (18.10.2017)

Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? To jako by se nám snažil naznačit americký režisér David Lynch. Jeho snímek Ztracená dálnice se na první pohled jeví jako čistě schizofrenický tvar - je rozštěpen na dvě zdánlivě nesouvisející půlky, které drží při sobě jen ono záhadné něco, co se událo mimo zraky diváků ve vězeňské cele. Jde snad o záměnu identit? Nějakou schizofrenii hlavního hrdiny projevující se i vnějškově změnou fyzického vzhledu? Či snad o nadpřirozeno? Proč se pak ale dějová linka filmu začíná znovu následujíc nového hlavního hrdinu? Mystérium? Záhada? Celý film se přitom tváří jako prachobyčejný řadový americký krimithriller, dotažený v tomto paradigmatu k formální dokonalosti - bravurně přesná a ukázněná režie, skvělý casting (mě osobně dostal především Henry Rollins v roli vězeňského hlídače...jeho fyziognomie ho k tomu přímo předurčuje...) i herecké výkony, vyvážená dynamika filmu, rychlé akční scény plné akce a tempa (zvláště dokonalá automobilová honička v druhé půlce filmu) střídají ty filosofické a meditativně-mystické až surreálné, povedená hudební složka (tenhle film vlastně odstartoval mezinárodní věhlas německé skupiny Rammstein), dokonalá kamera a práce se světlem, barvami (pro Lynche tak příznačná viz Modrý samet či Městečko Twin Peaks), typické a typizované atributy akčních filmů (černý Mercedes s kouřovými skly, mafiáni, motiv sledování z úvodu filmu...). Ztracená dálnice thrillerem ale přesto není... Je spíše postmoderně vícevrstevnatým a významově nejednoznačným uměleckým dílem (se znaky surrealismu), u něhož se různí jeho možné interpretace. Máme tu však před sebou zjevnou analogii - film tvářící se jako běžný thriller, který ale porušuje vše racionální a vymyká se běžným normám vnímání a chápání. Je tu filosofický přesah ke gnoseologii - nauce o poznání. Lynch je zcela jistě mystik a provokatér, leč v kořenech svého světonázoru přesvědčený zastánce skepticismu, názoru (víry?), že objektivní poznání vnějšího světa je nemožné. Rád naznačuje, dává návody, ukazuje stopy, posunuje děj kontinuálně odněkud někam, ale přesto divák zůstane vězet v labyrintu filmového prostoru a času, nedojde nikam, ztrácí se... Přešlapuje na místě nebo se v kruhu vrací na začátek. Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? (25.09.2007)