Lost Highway

Mnoho Lynchových filmů musí snášet kritiky o nesrozumitelnosti, nesmyslnosti a povrchním pozérství, avšak ony kritiky jsou naprosto neoprávněné. Předně je nutné brát v potaz, že David Lynch je surrealistou a, jak je známo, surrealismus překrucuje námi vnímanou realitu za účelem myšlenkového uvolnění a místo materiálna se soustřeďuje na podvědomí. Ony podvědomé stavy jsou pak aplikovány na prvky materiální, čímž je naše představa o realitě narušena, jasné hrany útvarů pokrouceny a rozostřeny, logika světa je roztříštěna skrze optiku psychické nevyrovnanosti a náš známý svět se pak stává místem nepředvídatelným a niterně znepokojivým (avšak povědomým). Pokud ještě dodám, že hlavního hrdinu je nutné hned od první vteřiny brát jako člověka psychicky nevyrovnaného, pak lze předešlé řádky brát jakožto klíč k pochopení oné proklamované „nesmyslnosti“ a „nepochopitelnosti“ Lost Highway. On ten film má vnitřní logiku, je srozumitelný, avšak Lynch diváka nevede za ručičku, místo toho od něho požaduje abstraktnější vnímání událostí na plátně a surrealistické smýšlení. Znalost konceptu surrealismu je klíčem k pochopení většiny Lynchových děl. ____ Lost Highway je ze všech Lynchových filmů dílem nejtemnějším (nikoliv však nejdepresivnějším – v tomto ohledu vede Mazací hlava), avšak ani tak nepostrádá humor, který je, jak je u tohoto tvůrce zvykem, méně či více bizardní. Je fascinující, jak se autorovi povedlo skloubit kriminální zápletku, noirové prvky (Patricia Arquette jako femme fatale,…) procítěnou romantiku na hraně sladkobolného kýče (stačí si vzpomenout na romantické linky v Twin Peaks podporované Badalamentiho hudbou), mystérium, zlověstnou atmosféru a hororové prvky, přičemž vše dokonale koexistuje v psychoanalyticky pojatém fikčním světě popírajícím běžné divácké představy. Užitím žánrových prvků Lynch dosáhl toho, že se divák v jeho panoptiku surreálna necítí dočista ztracen, neboť ony žánry zná a ve filmu se pak lépe orientuje, pokud si je tedy vědom silné subjektivizace. Nic ale není u Lynchových filmů zcela jednoduché, divák je v průběhu vyprávění nabádán k různým hypotézám, které jsou poté zpochybňovány či prohlubovány, následkem čehož se z Lost Highway stává fascinující aktivně-divácký zážitek.____Neméně fascinující je i formální stránka díla, která dokresluje niterné stavy postav a užitím nespočtu technik jsou roztodivné nálady od idealizované zamilovanosti až po pocit čiré hrůzy velmi efektivně přenášeny na diváka. Obrovskou zásluhu na kýženém efektu má i zvuková stopa, která zde představuje výraznější vyjadřovací prvek, než bývá u mainstreamového filmu zvykem. Lynch dal tentokrát menší prostor svému dvornímu skladatelovi – Angelu Badalamentimu – a vedle ambientních zvuků ve filmu užívá především písně od Davida Bowieho, Smashing Pumpkins, Marilyna Mansona, Rammstein a Nine Inch Nails, jejichž frontman Trent Reznor navíc speciálně pro film složil dvě originální skladby. Nejen v tomto ohledu je David Lynch (post)moderním tvůrcem a Lost Highway je jasným důkazem obrovské kreativity tohoto nevšedního génia. Je to hlavolam o nepříliš jasných rysech, je to noční můra na filmovém pásu, (nad)žánrový film v pokřivené mysli, avšak rozhodně to není nesmyslná manýra bez vnitřního řádu, divákovi prvoplánově znesnadňující utvoření fabule. (27.09.2010) (méně) (více)

David Lynch nás opět vnáší do nepochopitelných snových kreací. Lost Highway je pro něj v mnoha ohledech typickým filmovým projevem s prvky surrealismu, kde časová posloupnost existuje pouze zdánlivě a ani smrt není tím pádem definitivní. Inovací jsme se dočkali zejména po technické stránce. Do té doby Lynch tolik neexperimentoval s kamerou, ale zde vidíme množství rozostřených nebo houpavých záběrů. Znovu se také setkáváme s mistrovskou prací se světlem a stínem, čemuž napomáhá už rozvržení některých interiérů. Jsou prostorné, ale přesto tunelový efekt způsobuje pocity ohrožující uzavřenosti. A také je skvělá kompozice obrazu a ladění barev. Už u Mulholland drive mě napadlo přirovnání k obrazu, ale to jsem ještě nevěděl, že David Lynch je zároveň také malíř. Díky barevnému provedení a snaze o divácký odstup od děje připomíná Lost Highway obraz ještě více. Skvělá hudba k filmu je prací Angela Badalamentiho (Mulholland drive, Blue Velvet, Rabbits) a zmínku si zaslouží i Barry Adamson (především za skladbu Hollywood Sunset), Rammestein (za skladby Heirate Mich a Rammestein) a Marilyn Manson (Apple of Sodom, I Put A Spell On You), který se ve filmu dokonce na krátkou chvíli objevil. Především hudba dotváří poutavou atmosféru Lost Highway a jen o tu v tomto filmu jde. O příběh ne, ten pro Lynche není nijak podstatný. Všude jinde tvoří na filmu to hlavní, z čehož se teprve odvíjejí souvislosti, ale ne zde. Příběh je zde "jen" jedním z mnoha nástrojů ke kreaci atmosféry, vedle hudby, obrazu, dialogů s přesahem sémantiky - to vše mistrně vede po dlouhé ztracené dálnici k jediné věci, k pocitům. Už nádherná skladba I'm Deranged od Davida Bowieho při úvodních titulkách a hypnotická jízda po setmělé dálnici uvrhá diváka do mysteriózního ladění filmu, ale po několika podivných událostech bez zjevného vysvětlení film zcela uchvátí. Prvním Lynchovým filmem, který jsem viděl bylo Mulholland drive a já, nepřipraven, se bláhově snažil hledat ve filmu logiku a uvažoval jsem nad důvody. Od Lost Highway jsem už věděl, co mám čekat, ale i tak jsem zmaten. David Lynch nás postupem opět uvádí do svého světa nočních můr, který se prokresluje ve spoustě jeho filmů. Obývají ho bytosti navenek podobné lidem, jejichž úmysly se vymykají našemu chápání. Náhoda zde pracuje s takovou bezchybností, až se může zdát, že celé to šílenství je vlastně do detailu promyšlené! To ale není pravděpodobné. Lynch spíš nechává diváka, aby si sám domyslel některé důvody a souvislosti. Vysvětlením by mohl být citát z filmu; "Rád si pamatuji věci po svém. Ne nezbytně tak, jak se staly." Narozdíl od Eraserhead je snová myšlenka Lost Highway zastřena iluzí realističnosti, která se ovšem brzy rozplývá (je to snad útok proti stereotypu diváckého vnímání jako u seriálu Rabbits?), a doplněna o mnohé symbolistické motivy. Některé nové, jako například záběry na soumračné nebe nebo západ slunce (asi je marné v nich hledat nějaký zvláštní význam, i když pokud jde o Davida Lynche, nic nemohu vyloučit), a některé typické, jako třeba v hrozivé předtuše hasnoucí světlo nebo samovolné krvácení z nosu. Další podobnost s Mulholland drive můžeme najít v postavě Renee/Alice (Patricia Arquette). Je Alice zároveň Renee, nebo jsou to sestry? Obě se přeci zmínily, že Andyho potkali v klubu Moke's. Proč na konci byla na fotce jen jedna dívka? Možná, že Renee jen (stejně jako Camilla v Mulholland drive) změnila barvu vlasů, což symbolizuje přetvarování identity. Blond vzbuzuje dojem andělské neposkvrněnosti, zvláště je to vidět v jedné milostné scéně ke konci, kdy žhnoucí vlasy Patricie Arquette dokonale kontrastují s okolní černotou. Kde vlastně byla Renne tu noc, kdy Fredovi řekla, že si jde číst? Proč se mu zdráhala ukázat nalezenou videokazetu? Ona ví očividně víc. Vlastně hodně osob ví víc, než náš hrdina. Jakoby jen před ním svět skrýval tajemství. David Lynch demytizuje stará dogmata o záhadnosti a adaptuje tyto jevy na současný svět a dnešní technologický způsob života. Dává je do souvislosti s dnešními technologiemi (mobilní telefon, videokazeta, kamera) a tak vzbuzuje děsivé tajemno. Hrozící události se totiž nyní týkají i našeho života. Nesouhlasím s mnoha tezemi, prohlašovanými o Lost Highway. Především s tím, že se jedná o dva propojené příběhy. Ne, je zde jednolitý příběh, tvořený dvěma elementy, lišícími se rytmem vyprávění, hudebním provedením atd. Netvrdím, že Fred Madison a Peter Dayton jsou jedinou osobou, ale ani, že jsou dvěma nesouvisejícími muži, propojenými náhodou osudu. Vždyť v samotném filmu se říká; "Náhody nejsou nikdy náhody." Ve filmu je také mnohokrát vyřčena pochybnost nad skutečnou identitou postav. Příběhy obou mužů jakoby kroužily ve středové souměrnosti na moebiově smyčce a setkávaly se vždy v jediném bodě, který představuje proti proudu času explodující chata v pustině. Jsou to paralelní životy o vině a trestu. Moebiova smyčka se vymyká času i prostoru; "je to místo, z něhož není úniku. A právě na takové místo je poslán odsouzenec a neví, kdy přijde kat a vpálí mu kulku do týla." Je snad to ono pozvání, o kterém záhadný muž (Robert Blake) hovoří? V "obyčejném" filmu by se dalo čekat, že závěr vše vysvětlí, ale zde naopak. Lost Highway je začarovaný kruh bez konce ani začátku. (11.02.2006) (méně) (více)