Lost Highway

Pointa mi nedošla, na interpretace o rozdvojení osobnosti reaguji vyjeveným výrazem, ale to Lynchovi nebránilo v tom, aby mě tímhle sežvýkal a vyplivnul. Jen ta gradující zmatenost zkrátka v určitých momentech zamrzí a dělá z Lost Highway "jen" povedenou hračku, jejíž hlavní výhoda zůstává v tom, že zkoumání významů nám nedá spát. (01.01.2006)

Lynch je mistr mystifikace, která jednoduše dokáže vyvolat různé reakce na film. Zeptejte se ostatních o čem Lost Higway vlastně je, o co v tom filmu jde, co je vlastně jeho pointou? A uvidíte, že každý to vnímá a "chápe" trošku nebo třeba úplně odlišně. Právě proto je Lynch něco extra, dokáže svými náznaky a brutální symbolikou rozptylovat a přivádět na scestí a nebo třeba k náznaku řešení :-) A když k tomu přidáte tu úžasnou atmosféru, vizuální a hudební složku, jste zmateni mnohonásobně víc. Nic není jednoznačně dáno nedejbože respektováno, dalo by se říci, že všechno je dvou-až-více rozměrné, takže ve výsledku nelze pochopit film dvakrát stejně. Prostě, aby si divák film mohl užít, musí rezignovat na jednoduše-přímočarý děj a jasnou pointu! Což může být obtížné, moc. Od Lynche jsem viděla veškerou tvorbu 80-90 let (až na 3 tituly) a stále jsem přesvědčená, že právě on je velmi často zdrojem inspirací rádoby převratných děl moderně-komerčního filmu. Ale jeho um nezasahuje jen do filmového světa - podívejte se na stylizaci Rammstein, Marilyna Mansona nebo Davida Bowieho a okamžitě vám musí dojít, proč si právě tyto popkulturní ikony Lynch do Lost Highway "přizval" (ať už audiálně či vizuálně)! (14.12.2005)

Tak jsem si zde definitivně potvrdil, že David Lynch je kokot. Narozdíl od ještě sračkoidnějšího díla Mulholland Drive zde alspoň nemusíte čekat až se vše vysvětlí na konci, ale dáváte si vše dohromady postupně. Asi 3x jsem během filmu usnul, takhle moc je atraktivní. Asi tak 10x se ve filmu šoustá. Proč se na film podívat? Snad pouze díky dokonale tajemnému Robert Blakeovi a pěknému soundtracku. Samozřejmě si myslím, že jsem film pochopil a že je vlastně strašně primitivní. Že bych si tím byl však jistý, tak to ani náhodou. S druhým zhlédnutím bych se samozřejmě ujistil, ale k tomu se rozhodně nechystám. Rozhodně se alespoň jedná o film, který má nějakou kostru. To se třeba o takovém Mulholland Drive říct nedá. Nic to ovšem nemění na faktu, že Davida Lynche stále nesnáším, protože vytváří kokotiny, které aranžuje tak, aby jako kokotiny nevypadaly. Tohle prostě není umění, ale vychcanost. 2* (03.08.2012)

Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? To jako by se nám snažil naznačit americký režisér David Lynch. Jeho snímek Ztracená dálnice se na první pohled jeví jako čistě schizofrenický tvar - je rozštěpen na dvě zdánlivě nesouvisející půlky, které drží při sobě jen ono záhadné něco, co se událo mimo zraky diváků ve vězeňské cele. Jde snad o záměnu identit? Nějakou schizofrenii hlavního hrdiny projevující se i vnějškově změnou fyzického vzhledu? Či snad o nadpřirozeno? Proč se pak ale dějová linka filmu začíná znovu následujíc nového hlavního hrdinu? Mystérium? Záhada? Celý film se přitom tváří jako prachobyčejný řadový americký krimithriller, dotažený v tomto paradigmatu k formální dokonalosti - bravurně přesná a ukázněná režie, skvělý casting (mě osobně dostal především Henry Rollins v roli vězeňského hlídače...jeho fyziognomie ho k tomu přímo předurčuje...) i herecké výkony, vyvážená dynamika filmu, rychlé akční scény plné akce a tempa (zvláště dokonalá automobilová honička v druhé půlce filmu) střídají ty filosofické a meditativně-mystické až surreálné, povedená hudební složka (tenhle film vlastně odstartoval mezinárodní věhlas německé skupiny Rammstein), dokonalá kamera a práce se světlem, barvami (pro Lynche tak příznačná viz Modrý samet či Městečko Twin Peaks), typické a typizované atributy akčních filmů (černý Mercedes s kouřovými skly, mafiáni, motiv sledování z úvodu filmu...). Ztracená dálnice thrillerem ale přesto není... Je spíše postmoderně vícevrstevnatým a významově nejednoznačným uměleckým dílem (se znaky surrealismu), u něhož se různí jeho možné interpretace. Máme tu však před sebou zjevnou analogii - film tvářící se jako běžný thriller, který ale porušuje vše racionální a vymyká se běžným normám vnímání a chápání. Je tu filosofický přesah ke gnoseologii - nauce o poznání. Lynch je zcela jistě mystik a provokatér, leč v kořenech svého světonázoru přesvědčený zastánce skepticismu, názoru (víry?), že objektivní poznání vnějšího světa je nemožné. Rád naznačuje, dává návody, ukazuje stopy, posunuje děj kontinuálně odněkud někam, ale přesto divák zůstane vězet v labyrintu filmového prostoru a času, nedojde nikam, ztrácí se... Přešlapuje na místě nebo se v kruhu vrací na začátek. Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? (25.09.2007)

Existují narativně propracované filmy a tvůrci, kteří si ve vypointovaných příbězích libují (Nolan, z části Shy), ale existuje taky tvůrce, který se na narativ dívá z jiného úhlu a předává divákovi něco víc - umělecký zážitek. A tím je David Lynch. Klíčem k pochopení Lost Highway je psychoanalýza a rozštěpení osobnosti, druhy schizofrenie. Nikdo jiný nedokáže skloubit psychický prvek do vyprávění tak sofistikovaným způsobem, jak právě Lynch. Vše je tomu podřízeno. Sugestivní zvuková stránka, mizanscéna podporující stav hrdiny, chování postav a koneckonců i všechna lehká vodítka prostoupena celým filmem. A když nám je do kolotoče vjemů vnesena pořádná nakládačka v představě přednášky o silničním provozu nebo peckoidní Rammíci, zlobit se nebudete...Zkrátka a dobře nevšední zážitek, nutno vidět nejméně dvakrát! [Přesná stopáž: 134 min] (30.03.2007)