Lost Highway

Naprosto dokonalá vize Davida Lynche. Dokonale natočené. Výborně stylově ozvučené. Temné scény hlavně ze začátku filmu jsou neuvěřitelně působivé. Lynchova hra na pochopení je hodně krutá a komplikovaná... Nakonec i nemožná. Kousek před koncem se dají dokonce odříkavat dialogy (snad každému dojde chvíle kdy na konci zazní hláška "Dick Laurent is death"). Působivější než Mulholland drive. Postava "crazy man" (mystery man) je skvěle strašící a neuvěřitelně působivá(možná je to náhoda, ale přijde mi velká podobnost mezi touto postavou a Smrtí z Šesté pečeti). Celkově je to temný, hnusný, ujetý a geniální film. (02.08.2004)

Kdybych usnul po prvních dvaceti minutách a probudil bych se někdy v osmdesáté minutě, nevěřil bych, že je to ten stejný film. Totální výměna postav a dějů strašně mate a říkáte si, kdy se tam ještě, a jestli vůbec, vrátí zas Bill Pullman, který láká všude na plakátech, říkáte si, tohle je snad něco jiného, než jsem čekal, hledáte, kdy se objeví ta slibovaná lost highway, hledáte, jestli jste něco nezapomněli vy sami, nebo co všechno vám uniklo a kdo za to může. A to je totální převod jakéhokoli psychického stavu jakékoli postavy z tohoto filmového světa na vás, nejspíš zejména dvou hlavních mužských postav, vy sami máte schizofrenii a chaos ve vzpomínkách, byť jsou jen pár minut, pár scén staré, v myšlení, v hlavě... Jestli tohle není napětí, nejtotálnější napětí, totální thriller, chyba je u vás. Každý si ten film dělá sám, nikdo ho nevede, vše záleží na vaší hlavě, a tu má každý jinou, to je postmoderní, to je velice zvláštní a nesrovnatelné. (08.09.2009)

Lost Highway je zajímavá hra s žánry a pravidly narativní kauzality, která je řízena spíše osvobozenou tvůrčí vůlí než psychologií postav a "pozitivně" popsaným světem, a je tak anti-realistická. Odtud Lynchův umělecký vztah k nevědomí (id), jehož figury (strach, libido, agresivita atd.) se zhmotňují do elementů, které jsou pak samy aktéry příběhu nebo určují jeho vývoj (Lynch mi zde připomíná např. Cronenbergovo The Brood). Tzv. nepochopení Lynche vychází zkrátka z našeho horizontu očekávání, který byl dlouho formován logikou realistického kánonu a který v populární kultuře přežívá dodnes. Logika, stejně jako například u surrealistů, může být, a v tomto případě i je, ovšem někde jinde. A my jen musíme vědět kde. *** a 1/2 (20.12.2008)

Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? To jako by se nám snažil naznačit americký režisér David Lynch. Jeho snímek Ztracená dálnice se na první pohled jeví jako čistě schizofrenický tvar - je rozštěpen na dvě zdánlivě nesouvisející půlky, které drží při sobě jen ono záhadné něco, co se událo mimo zraky diváků ve vězeňské cele. Jde snad o záměnu identit? Nějakou schizofrenii hlavního hrdiny projevující se i vnějškově změnou fyzického vzhledu? Či snad o nadpřirozeno? Proč se pak ale dějová linka filmu začíná znovu následujíc nového hlavního hrdinu? Mystérium? Záhada? Celý film se přitom tváří jako prachobyčejný řadový americký krimithriller, dotažený v tomto paradigmatu k formální dokonalosti - bravurně přesná a ukázněná režie, skvělý casting (mě osobně dostal především Henry Rollins v roli vězeňského hlídače...jeho fyziognomie ho k tomu přímo předurčuje...) i herecké výkony, vyvážená dynamika filmu, rychlé akční scény plné akce a tempa (zvláště dokonalá automobilová honička v druhé půlce filmu) střídají ty filosofické a meditativně-mystické až surreálné, povedená hudební složka (tenhle film vlastně odstartoval mezinárodní věhlas německé skupiny Rammstein), dokonalá kamera a práce se světlem, barvami (pro Lynche tak příznačná viz Modrý samet či Městečko Twin Peaks), typické a typizované atributy akčních filmů (černý Mercedes s kouřovými skly, mafiáni, motiv sledování z úvodu filmu...). Ztracená dálnice thrillerem ale přesto není... Je spíše postmoderně vícevrstevnatým a významově nejednoznačným uměleckým dílem (se znaky surrealismu), u něhož se různí jeho možné interpretace. Máme tu však před sebou zjevnou analogii - film tvářící se jako běžný thriller, který ale porušuje vše racionální a vymyká se běžným normám vnímání a chápání. Je tu filosofický přesah ke gnoseologii - nauce o poznání. Lynch je zcela jistě mystik a provokatér, leč v kořenech svého světonázoru přesvědčený zastánce skepticismu, názoru (víry?), že objektivní poznání vnějšího světa je nemožné. Rád naznačuje, dává návody, ukazuje stopy, posunuje děj kontinuálně odněkud někam, ale přesto divák zůstane vězet v labyrintu filmového prostoru a času, nedojde nikam, ztrácí se... Přešlapuje na místě nebo se v kruhu vrací na začátek. Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? (25.09.2007)

Asi jste zažili pocit bezmoci při noční můře, kdy cítíte nevýslovnou hrůzu, vlastně nevíte ani z čeho, ale stejně z ní není úniku. Nejspíš ji zažila drtivá většina lidí, jen ta šťastnější část si to nepamatuje. Lost Highway je zfilmovaná noční můra, film, který dost dobře nemá cenu chápat, ale který je možné vnímat a který brnká na iracionální část naší psychiky. Lost Highway je vlastně starší sourozenec Mulholland Drive. Jde o mysteriózní příběh dvou mužů - každému je vyhrazena část filmu, aby ve finále jejich životy splynuly v jeden. Lynch svůj snímek zaplnil zvláštními postavami včetně jedné osudové ženy, kterou ztvárnila Patricia Arquette. Lynchův snímek, to je skládačka, kterou vlastně ani na konci filmu není možné složit, protože některé díly si ďábelský režisér nechává pro sebe. Lynch toho o svých hrdinech divákům prozrazuje hodně málo a stejně málo prozrazuje i svým hercům. Během natáčení oba dva hlavní hrdinové své postavy nechápali, lépe řečeno nevěděli, jak je mají hrát, a když se obraceli na režiséra, jen se usmíval a nechal je v jejich nejistotě. Jak to vlastně bylo a jestli film není např. popsáním duševních pochodů schizofrenika, to si každý divák musí rozřešit sám. A možná je lepší to neřešit a poddat se atmosféře. Bavil jsem se skvěle a taky jsem se přiměřeně bál. Díky skutečně bizardním postavám a zvláštnímu hypnotickému napětí je Lost Highway možné vnímat jako svérázný mysteriózní horor. Na téhle dálnici je zajímavé se ztratit už kvůli výborné hudbě s neméně výbornými texty. Celkový dojem: 95 %. (05.01.2008)