Lost Highway

Mnoho Lynchových filmů musí snášet kritiky o nesrozumitelnosti, nesmyslnosti a povrchním pozérství, avšak ony kritiky jsou naprosto neoprávněné. Předně je nutné brát v potaz, že David Lynch je surrealistou a, jak je známo, surrealismus překrucuje námi vnímanou realitu za účelem myšlenkového uvolnění a místo materiálna se soustřeďuje na podvědomí. Ony podvědomé stavy jsou pak aplikovány na prvky materiální, čímž je naše představa o realitě narušena, jasné hrany útvarů pokrouceny a rozostřeny, logika světa je roztříštěna skrze optiku psychické nevyrovnanosti a náš známý svět se pak stává místem nepředvídatelným a niterně znepokojivým (avšak povědomým). Pokud ještě dodám, že hlavního hrdinu je nutné hned od první vteřiny brát jako člověka psychicky nevyrovnaného, pak lze předešlé řádky brát jakožto klíč k pochopení oné proklamované „nesmyslnosti“ a „nepochopitelnosti“ Lost Highway. On ten film má vnitřní logiku, je srozumitelný, avšak Lynch diváka nevede za ručičku, místo toho od něho požaduje abstraktnější vnímání událostí na plátně a surrealistické smýšlení. Znalost konceptu surrealismu je klíčem k pochopení většiny Lynchových děl. ____ Lost Highway je ze všech Lynchových filmů dílem nejtemnějším (nikoliv však nejdepresivnějším – v tomto ohledu vede Mazací hlava), avšak ani tak nepostrádá humor, který je, jak je u tohoto tvůrce zvykem, méně či více bizardní. Je fascinující, jak se autorovi povedlo skloubit kriminální zápletku, noirové prvky (Patricia Arquette jako femme fatale,…) procítěnou romantiku na hraně sladkobolného kýče (stačí si vzpomenout na romantické linky v Twin Peaks podporované Badalamentiho hudbou), mystérium, zlověstnou atmosféru a hororové prvky, přičemž vše dokonale koexistuje v psychoanalyticky pojatém fikčním světě popírajícím běžné divácké představy. Užitím žánrových prvků Lynch dosáhl toho, že se divák v jeho panoptiku surreálna necítí dočista ztracen, neboť ony žánry zná a ve filmu se pak lépe orientuje, pokud si je tedy vědom silné subjektivizace. Nic ale není u Lynchových filmů zcela jednoduché, divák je v průběhu vyprávění nabádán k různým hypotézám, které jsou poté zpochybňovány či prohlubovány, následkem čehož se z Lost Highway stává fascinující aktivně-divácký zážitek.____Neméně fascinující je i formální stránka díla, která dokresluje niterné stavy postav a užitím nespočtu technik jsou roztodivné nálady od idealizované zamilovanosti až po pocit čiré hrůzy velmi efektivně přenášeny na diváka. Obrovskou zásluhu na kýženém efektu má i zvuková stopa, která zde představuje výraznější vyjadřovací prvek, než bývá u mainstreamového filmu zvykem. Lynch dal tentokrát menší prostor svému dvornímu skladatelovi – Angelu Badalamentimu – a vedle ambientních zvuků ve filmu užívá především písně od Davida Bowieho, Smashing Pumpkins, Marilyna Mansona, Rammstein a Nine Inch Nails, jejichž frontman Trent Reznor navíc speciálně pro film složil dvě originální skladby. Nejen v tomto ohledu je David Lynch (post)moderním tvůrcem a Lost Highway je jasným důkazem obrovské kreativity tohoto nevšedního génia. Je to hlavolam o nepříliš jasných rysech, je to noční můra na filmovém pásu, (nad)žánrový film v pokřivené mysli, avšak rozhodně to není nesmyslná manýra bez vnitřního řádu, divákovi prvoplánově znesnadňující utvoření fabule. (27.09.2010) (méně) (více)