Lost Highway

Uf. Lynch si zahráva s jemnými nitkami divákovho vedomia a podvedomia. Dlhé kilometre diaľnic, domy, chodby... a v nich dvere. Len vy sami určujete, kam tie dvere vedú; možno k pravde, a možno k hádanke vo vnútre vašej hlavy. Jeden z tých filmov, pri ktorých sa človek sám podrobuje psychoanalýze, aby odhalil spôsob zmýšľania podobne, ako hlavný hrdina... Ale je to vôbec hlavný hrdina? A je to hrdina? Existuje všetko navôkol? Predstavte si Matrix, ktorý sa odohráva v časti vášho mozgu zatiaľ čo v inej sa nachádza ďalší Matrix; ďalšia pseudorealita. Tie spolu kolidujú, narážajú a rozbíjajú sa o seba, do zdanlivého usporiadania vniká chaos a anarchia. Čas a priestor sa stávajú bezpredmetnými, príbeh a postavy zahmlenými, skutočnosť nejasná a pravda hraničiaca s najšialenejšou fikciou. Všetko do seba zapadá, ale nič z toho nedáva zmysel. A možno sa všetko odohráva iba na zázname kamery, ktorá je ďalšou realitou vo vnútri reality. Sakra, Lynch, čo si mi to spravil?! Demingova kamera a Badalamentiho hudba hypnotizujú, a mne nevadí, že som zhypnotizovaný. Čo nevadí, ja chcem byť zhypnotizovaný! Chcem sa ponoriť do vnútra zvrátenej antilogiky, absentujúcej chronológie, rozplývajúceho sa priestoru a zvláštnych postáva, ktoré sa mi menia pred očami, strácajú, prepadávajú do priepasti večnej tmy. Možno je všetko len tieň, ktorý sa odráža od svetla lampy v obývačke; jednoduchý a priamočiary podvod. A ja možno chcem byť podvedený. Hlavne keď k tomu hrá Rammstein, predo mnou sa zvlieka Patricia Arquette a v snoch ma prenasleduje napudrovaný chlapík s videokamerou, ktorý je všade a nikde zároveň. 100% (10.05.2014)

Informace, kterou jsme se dozvěděli na začátku filmu: Fredovi hrabe. Informace, kterou jsme se dozvěděli uprostřed filmu: Peteovi hrabe. (Pete je ale jen jakousi vnitřní projekcí Freda, takže jsme se vlastně nikam neposunuli.) Informace, kterou se dozvídáme na konci filmu: Z Petea je opět Fred a stále mu hrabe. The End. Mr. Lynch posílá srdečné pozdravy. (30.11.2011)

Lost Highway je zajímavá hra s žánry a pravidly narativní kauzality, která je řízena spíše osvobozenou tvůrčí vůlí než psychologií postav a "pozitivně" popsaným světem, a je tak anti-realistická. Odtud Lynchův umělecký vztah k nevědomí (id), jehož figury (strach, libido, agresivita atd.) se zhmotňují do elementů, které jsou pak samy aktéry příběhu nebo určují jeho vývoj (Lynch mi zde připomíná např. Cronenbergovo The Brood). Tzv. nepochopení Lynche vychází zkrátka z našeho horizontu očekávání, který byl dlouho formován logikou realistického kánonu a který v populární kultuře přežívá dodnes. Logika, stejně jako například u surrealistů, může být, a v tomto případě i je, ovšem někde jinde. A my jen musíme vědět kde. *** a 1/2 (20.12.2008)

Ano, výborná technická stránka filmu, skvělá atmosféra a napětí, slušné herecké výkony a zvláštní, mnou (opět) nepochopený příběh. Ale výše uvedené jsem vlastně od snímku čekal, takže s ním nemám větší problém. Navíc je prima, že i diváci, kteří nejsou fanatici přes Lynchovu tvorbu, si při jeho sledování mohou užít když nic jiného, tak alespoň již zmíněnou luxusní atmosféru a napětí. Přesto Mulholland Drive mě chytl více. (27.03.2011)

"...výrazná změna myšlenkových pochodů a vnímání reality, dále dochází k poruchám emočních reakcí na vnější podněty a schopnost komunikace s okolím. Hlavními příznaky jsou především úzkost, bludy a halucinace, dezorganizované a neklidné chování. U pacienta, jenž trpí schizofrenní poruchou dochází k rozštěpu mysli (rozštěpu ve smyslu rozporu mezi vnímanou realitou a realitou samotnou) a celkovému úpadku osobnosti. Pacient je vztahovačný, pronásledovaný bludy a smyšlenkami, mluví si pro sebe, vytváří umělý svět." Toť definice stavu osobnosti Freda Madisona; stavu, který se výrazně odrazil v narativní struktuře a podvod na divákovi může začít... (29.10.2007)